Vyhledat
  • IMT

Historie trockismu v Čechách a na Slovensku

Aktualizace: 17. bře 2019



Vnitřní roztříštěnost

Téměř všichni českoslovenští trockisté koncem dvacátých a v průběhu třicátých let vzešli původně z KSČ. Rozcházeli se s linií KSČ v různých časových údobích a pocházeli z rozličných částí země. Tyto podmínky způsobily možnost existence jednolité trockistické organizace obtížně uskutečnitelnou.

Jeden z kořenů nejednoty československých trockistů vychází ze skutečnosti, že Československo vzniklo jako mnohonárodnostní stát. Odtržen z původního Rakousko-Uherského mocnářství, zaniknuvšího roku 1918, se z hlediska obyvatelstva Československý stát sestával ze tří majoritních etnických skupin, přičemž ho obydlovalo i množství menších.

Dvě etnika, ze kterých si země ustanovila svůj název, byli Slované – Češi a Slováci. Další významnou skupinu obyvatel však tvořili sudetští Němci, kteří žili podél západních hranic, poblíž hranic s Německem, v jedné z nejvíce industrializovaných částí země. Navíc na severu Moravy při hranicích s Polskem žili v oblasti Těšínska polsky mluvící obyvatelé, přičemž v nejvýchodnější části země mezi hranicemi s Polskem a Maďarskem žilo v takzvané „Zakarpatské Ukrajině“ ukrajinsky mluvící obyvatelstvo.

Rozličné skupiny vyznávající loajalitu myšlenkám a činnostem Mezinárodní Levé Opozice se vyvinuly ve všech třech etnicky majoritních oblastech Československa. Nicméně rozličný politický původ, ideové rozdíly ale i osobní rivalita komplikovaly problém jednoty těchto etnicky různých trockistických skupin.

Sudetoněmečtí trockisté

Nejsilnější článek československého trockismu se nacházel v regionu obývaném sudetskými Němci. Vůdce tamní skupiny byl zároveň pravděpodobně tou nejznámější postavou československého trockismu – Alois Neurath. Narodil se roku 1886, byl jednou z osob zakládajících německou sekci Komunistické strany Československa. Mezi lety 1921 a 1926 byl tajemníkem strany a zároveň členem výkonného výboru Kominterny. V rámci Kominterny byl podporovatelem Zinověva.

Neurath byl vyloučen spolu se skupinou dalších vůdců KSČ koncem třicátých let. Nesnažili se vytvořit trockistickou skupinu, ale vytvořili novou komunistickou stranu KSČ-Leninovci, která se později stala součástí Mezinárodní komunistické opozice – s tendencí spíše ideově spojenou se sovětskou Pravou opozicí Bucharina, Rykova a Tomského, než s Levou opozicí.

Leninovci během svého působení získali kontrolu nad různými odborovými svazy, které později přidružili pod odbory kontrolované sociálními demokraty, ke kterým se následně sami přidali v roce 1930. Leninovci byli nejsilnější v sudetoněmeckých oblastech, kde měl Neurath svůj největší vliv.

Ve svých počátcích kontrolovala Neurathova skupina místní organizaci KSČ v Liberci, skrze jejího tajemníka Kreutze. Ten však byl pro jeho snahu rekonvertovat spolustraníky do Neurathovy skupiny z vedení odvolán. Nicméně Neurathova skupina měla své místní organizace v Karlových Varech, Českém Krumlově a v počtu dalších sudetoněmeckých měst.

Po nějaký čas Neurathova skupina vydávala magazín Neue Tribune. Později vytvářela další německojazyčná periodika jako Unser Wort v Praze. Neurathovci a další tehdejší opoziční skupiny měly značné potíže v udržování funkčnosti svých centrálních oficiálních orgánů.

V roce 1932 Alois Neurath a jeho stoupenci opustili Pravou opozici, a začali spolupracovat s Mezinárodní Levou opozicí. Relativně opožděný sudetský trockistický konvertita, který se stal významnou postavou československého trockismu, byl Josef Guttman. Ten býval členem politického byra a sekretariátu KSČ od roku 1931, nicméně byl vždy tvrdě v opozici vůči politice, kterou zvolili němečtí komunisté před nástupem Hitlera k moci. Následkem toho byl ze strany vyloučen v roce 1933. Následně se přidal ke skupině trockistického lídra Záviše Kalandry, se kterým publikoval periodikum Proletář.

S nástupem Hitlera k moci v Německu mnoho německých trockistů emigrovalo do Československa. Mezi nimi byli i Anton Grylewicz a Wenzel Kozlecki, kteří se přidali k aktivitám sudetoněmeckých trockistů.

Čeští trockisté

Jedna z nejranějších trockistických skupin byla vytvořena v česky mluvících oblastech země Arthurem Pollackem – profesorem na pražské univerzitě. Skupina se skládala převážně z intelektuálů a studentů. I když nevydávali svůj pravidelný magazín, občas tiskli svá stanoviska. Jedním z těchto počinů byla brožura Boj uvnitř Kominterny.

Další skupina českých trockistů byla vytvořena Otto Friedmanem, který byl i vůdcem Komunistické mládeže, když v roce 1927 navázal kontakty s ruskou Levou opozicí. Začal vydávat magazín Rudý prapor. Spolupracoval s ním rovněž Karel Fischer (také známý jako Michalec), jeden ze starých spolupracovníků Zinověva. Od dob, co jejich skupina začala být vědomě trockistická, začali vydávat českojazyčný magazín Dělnická politika. Později obdrželi i kritiku od blízkých spolupracovníků Trockého za udržování přátelských vztahů s rakouskou skupinou vedenou Josefem Freyem.


Další skupinu založil a vedl v Praze Wolfgang Václav Salus. Ten ve svých šestnácti letech vstoupil do Ligy komunistické mládeže v roce 1924. Po třech letech byl následně delegátem Mezinárodní komunistické mládeže v Moskvě a zde se dostal do kontaktu s ruskou Levou opozicí. Podle různých zpráv se uvádí, že zde měl rozvohor přímo s Trockým.

Salus (který užíval pseudonym W. Krieger), byl jednou z předních osob při tvorbě frakce Levých komunistů uvnitř KSČ, ze které byl následně z tohoto důvodu vyloučen. Během Trockého exilu v Turecku v roce 1929 pracoval Salus jako jeho osobní tajemník a bodyguard v Prinkipu, což dělal jeden rok. Po svém návratu do Prahy se opět vrátil k vedení místních trockistů. Jeho skupina na nějaký čas editovala magazín Jiskra, pojmenovaný po známém magazínu SDDSR vydávaným Leninem, Martovem a Plechanovem na začátku století.

Byla to pravděpodobně Salusova skupina, o které Trocký hovořil, když referoval ruské Levé opozici v březnu 1930:

„Československá skupina, která začala fungovat před několika měsíci, pracuje s obrovským nasazením, a její publikace by měly začít vycházet velmi brzy.“

V Brně existovala další česky hovořící trockistická skupina. Byla vedena Vladimírem Burianem, který byl zároveň dříve jedním z tvůrců místní organizace KSČ. V Brně pracoval na magazínech Rovnost a Svornost, která vycházela každý týden. Po nějaký čas byl rovněž editorem německojazyčného týdeníku Kominterny Inprecor ve Vídni, a následně v letech 1925-1927 pobýval v Moskvě. Zde se dostal do kontaktu s Levou opozicí. Poté, co strávil několik let v Berlíně, se vrátil do Brna v roce 1932, a vytvořil zde místní skupinu Levé opozice.

Slovenští trockisté

Třetí a podle etnicity nejmenší skupina trockistů byla na Slovensku. Jejich centrem byla Bratislava, hlavní město regionu, a jejich vůdčí postavou byl Hynek Lenorovič, jeden ze zakladatelů KSČ na Slovensku. Komunistou se stal, když se léčil na tuberkulózu v italském sanatoriu Merano v roce 1923. Mezi dalšími pacienty, co zde rovněž konvertovali ke komunismu, byli Jan Frankel a Jiří Kopp, ze kterých se později rovněž stali propagátoři československého trockismu. Později se Lenorovič stal vůdcem Organizace komunistických studentů. S ruskou Levou opozicí se dostal do kontaktu již v roce 1925 a od té doby rovněž platil za jednu z vůdčích osobností trockistů v Československu. Trockistickou skupinu založil na Slovensku v březnu roku 1929.​


Jan Frankel opět po boku Lva Trockého. Tentokrát v Mexiku roku 1937. Na fotce je úplně vpravo, vedle Natalie Sedovové.

Dalším vůdcem bratislavské skupiny byl Václav Škandera. Tato skupina zaznamenala jisté úspěchy jak mezi slovenskými, tak i mezi maďarskými pracujícími v Bratislavské oblasti.

Lev Trocký nebyl úplně spokojen s úrovní ortodoxnosti Hynka Lenoroviče. V prosinci roku 1934 napsal kritiku Lenorovičových myšlenek v textu „Příspěvek do diskuze o ideových základech ICL.“ Obvinil Lenoroviče z několika různých teoretických přešlapů, ale souhlasil s ním ve věci, že je třeba založení nových komunistických stran, a to včetně Sovětského svazu.

Další z československých trockistů byl blízko spjat s postavou Lva Trockého, přičemž ovšem pro československou scénu měl relativně malý význam. Tímto trockistou byl Jan Frankel. Po Wolfgangu Salusovi se stal Trockého tajemníkem v roce 1930 a byl jím až do roku 1933. Později nadále zůstával s Trockým v blízkém kontaktu, když hodně cestoval a hlásil Trockému stav revolučních hnutí v různých zemích.

Českoslovenští trockisté, Trocký a Internacionála


Českoslovenští trockisté byli jednou z devíti národních sekcí reprezentujících na přípravné konferenci Mezinárodní Levé Opozice v Paříži v dubnu roku 1930 – což bylo první mezinárodní shromáždění následovníků Trockého vůbec. Československým delegátem byl Jan Frankel, reprezentant Lenorovičovy skupiny. Zdroje uvádějí, že blíže nespecifikovaná skupina studentů později schválila rozhodnutí učiněná na sjezdu. Pravděpodobně se jednalo o studentskou skupinu pražských trockistů profesora Arthura Pollacka.

V září roku 1933 Walter Held(Heinz Epe) navštívil Československo jménem mezinárodního sekretariátu. Po své návštěvě reportoval o různých skupinách vyjadřujících svou loajalitu Mezinárodní Levé Opozici (MLO). Rovněž doporučil, aby za oficiální Československou sekci MLO byla určena Neurathova skupina. V jeho reportu bylo rovněž uvedeno, že je zapotřebí „přátelského nátlaku“, aby do Neurathovy skupiny a jejího vedení byly přibrány i neněmecky hovořící osobnosti, přičemž byla doslova uvedena jména Lenoroviče, Škandery a Buriana.

Neexistují žádné informace o tom, jestli Heldova doporučení byla akceptována mezinárodním sekretariátem. Podle vývoje do roku 1938 se spíše zdá, že nikoliv. Až tehdy roztroušené skupiny trockistů zformovaly společnou stranu. Mezi skupiny reprezentované na sjednocujícím kongresu patřila Salusova a Koppova skupina okolo magazínu „Jiskra-Das Banner“, magazínu „Avant-Garde“ Neuratha a Haase, a magazínu „Proletář“ Kalandry a Guttmana. Na ustavujícím sjezdu IV. Internacionály bylo prohlášeno, že Wolfgang Salus je oficiálním vůdcem Československé sekce.

Trocký byl sám v příležitostném dopisovém kontaktu se svými Československými následovníky. V srpnu roku 1930 sepsal „Dopis komunistickým pracujícím Československa“ (šířený přes jeho následovníky), kde argumentoval ve prospěch návrhu MLO, aby komunistické strany a jiné organizace pracujících v kapitalistických zemích spustily kampaň na podporu exportu do Sovětského svazu, aby zde došlo ke splnění plánů první pětiletky.

V lednu roku 1936 si Trocký dopisoval s Erichem Lofflerem, právníkem z Liberce, který se podílel na činnosti malé skupiny lidí, kteří se snažili shromažďovat finance pro trockistické aktivity. Loffler zaslal Trockému otázky ohledně jeho charakterizace Sovětského svazu jako „dělnického státu“, na což se Trockij v krátkosti ujal odpovědí.

O více než dva roky později Trockij napsal svým československým následovníkům ohledně jejich pochyb týkajících se Trockého důrazné kritiky vůči P.O.U.M. (španělská „trockistická“ strana bojující ve Španělské občanské válce pozn. překl.) a ohledně možnosti založení IV. internacionály v blízké době. Pro československé soudruhy znovu vysvětlil svou pozici v obou těchto věcech.

I přes skutečnost, že zde nepochybně byly i další případy přímé komunikace Trockého s Čechoslováky, nejvýznamnějším Trockého textem v tomhle ohledu byly jeho „Poznámky ohledně Československa“, datované ke dni 2. června 1938, a ve své povaze odpovídaly na otázku „Jaká bude taktika Bolševiků-Leninistů v Československu tváří v tvář agresi fašistického Německa?“. Jeho odpověď na tuto otázku byla jasná.

Trocký nejdříve zastával myšlenku, že Československo vzniklo jako stát „vnitřní kolonie“, kde 6 milionů Čechů „kolonizovalo“ prostor devíti milionů nečeských obyvatel. Proto argumentoval, že rozličné „kolonizované“ skupiny obyvatel (Slováci, Sudetští Němci, Maďaři, Poláci, Zakarpatští Ukrajinci) nemají žádný důvod další existenci Československa podporovat.

Trocký dokonce tvrdil, že „Československo je z vojenského hlediska stát předurčený ke katastrofě“, že „Československo může být uchráněno od hrozby fašismu pouze revolucí“, a že „revoluce může být v Německu vyprovokována pouze na základě revoluce v jiné zemi“. „Představte si“ napsal Trocký: „Československo, kde se prohlubuje revoluční situace a dochází k dobytí politické moci proletariátem. V takové situaci bude stokrát pro Hitlera nebezpečnější, než patriotická obrana Československa.“ Proto Trockij usoudil, že je naprosto nezbytné aby českoslovenští soudruzi podporovali „defétistickou politiku“.[1]

Českoslovenští trockisté po roce 1938

I když „defétistická politika“ československých trockistů zcela jasně neměla žádný vliv na následující dění v zemi při okupaci Československa nacisty výsledkem Mnichovské dohody, která sama o sobě ukončila existenci první Československé republiky, vyústila v momentální útlak všech dělnických stran a skupin v Československu. Okupace rovněž na velmi dlouhý čas vyústila v eliminaci organizovaného trockismu v českých a slovenských zemích jako takového.

Samozřejmě, konec existence organizovaného trockismu neukončila sama o sobě politickou práci jednotlivých trockistů, nicméně jejich osudy byly rozděleny.

Alois Neurath se navždy odstěhoval do Švédska a poté, co byl zatčen nacisty, uprchl. Postupně došel k podobným závěrům jako Schachtmanovská frakce v USA, že v Sovětském svazu se dostala k moci nová společenská třída. Následně přerušil veškeré styky s mezinárodním trockistickým hnutím a v poválečných dobách působil ve švédské sociálně demokratické straně. Zemřel ve Švédsku v dubnu roku 1955.

Další trockisté se stali oběťmi stalinistických čistek v Československu během let 1949-1951. Jednou z těchto osob byl Herman Taussig, který byl za války deportován do koncentračního tábora Buchenwald, ale přežil. Poté návratu do své rodné země opět vstoupil do KSČ. Není nikde uvedeno, jakou roli v poválečné KSČ hrál, ale v padesátých letech byl uvězněn za to, že měl být údajně trockistou. Zemřel ve vězení dříve, než byl vůbec souzen.

Další trockistickou obětí stalinistických čistek byl Záviš Kalandra, který se přidal k trockistům poté, co byl vyloučen z KSČ v roce 1936, protože napsal brožuru Odhalené tajemství Moskevského procesu. Byl zatčen v listopadu roku 1949, ale nebyl obviněn až do května roku 1950. U soudu se držel scénáře vynucené výpovědi a přiznal se ke spolupráci se západními imperialisty a ke skutečnosti, že je zrádce a špion. Byl odsouzen k trestu smrti a popraven v červnu 1950 v procesu s Miladou Horákovou (tu ve skutečnosti osobně vůbec neznal).

Trockisté a pováleční disidenti

Stalinistická kontrola nad poválečným Československem znemožňovala pro trockisty obnovit svoji aktivitu. Přesto nějaký čas po Pražském jaru roku 1968 mezinárodní trockistické hnutí projevovalo určité sympatie k jedné skupině disidentů, která se tehdy objevila. Tou bylo Hnutí revoluční mládeže a následně Revoluční socialistická strana, založená roku 1969. Jednalo se o marxistické skupiny, které však nebyly nijak propojeny s žádnými marxistickými či marxisticko-leninskými tendencemi. Mezi materiály, které publikovali, byla i teoretická studie vůdce belgických trockistů Ernesta Mandela.

Revoluční socialistická strana existovala jen krátce. Na začátku roku 1970 byla většina jejích vůdců postavena před soud. Mezi dalšími obviněními vznesenými proti nim byla i obžaloba z trockismu. Na začátku osmdesátých let Mezinárodní komise pro IV. Internacionálu, vedená maďarským exilantem Michelem Vargou, prohlásila propojení s Československou Revoluční ligou pracujících. Jeví se pravděpodobné, že tato skupina byla utvořena rovněž mezi exilanty a nikoliv mezi čechoslováky žijícími ve své domovině.

[1] V tomto ohledu byla myšlena Trockého politika třídní nezávislosti proletariátu na buržoazním Československém státu a tedy nezájem jej bránit, nýbrž zničit jej na základě revoluce ve prospěch státu či států dělnických. Tato taktika je naprosto odlišná od stalinistické taktiky popularfrontismu kterou podporovala KSČ. Úspěšnost obrany na základě revoluce byla demonstrována v roce 1918 v Rusku, kdy desítky intervenčních armád musely být odvolány pro jejich „nakažení bolševickým parazitem“. – pozn. překl.

Překlad z knihy Roberta J. Alexandera – International Trotskyism 1929-1985. Komentáře jsou naše.

>Link<

#historie

105 zobrazení