Vyhledat
  • IMT

Komunistický odboj jako boj za sociální revoluci

Aktualizace: 18. bře 2019


Československý komunistický odboj a především partyzánské hnutí zažilo období nekritické glorifikace i strmý pád do zapomnění. Oboje jistě neprávem. Poúnorová propaganda zneužila obraz partyzánského hnutí, připsala mu nepřiměřené zásluhy, zamlčela diskutabilní i vyloženě negativní dopady jeho působení a vystavěla mu nesmrtelný pomník. Tím ale udělala samotnému hnutí medvědí službu. Po „sametové“ kontrarevoluci se na veškeré modly předchozího režimu začalo pohlížet s odporem a nepřiměřenou přísností. Ačkoliv by jistá míra konstruktivní kritiky byla jistě na místě, současná argumentace staví na představě partyzánů jako příživníků, divokých násilníků a hazardérů se životy prostých lidí, kteří v touze po porážce nacistického Německa dali všanc vše, co měli a spojili své cesty s komunistickým odbojem. Ve výsledku to ale není tak černobílé, jak se může zdát.


Velitelský štáb 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky

S odkazem na stovky popravených i v boji zabitých partyzánů československých i zahraničních je hodnocení touto optikou přinejmenším nedůstojné. Ačkoliv Sovětský svaz s nacistickým Německem uzavřel v srpnu 1939 pakt o neútočení, známý jako pakt Molotov – Ribbentrop, českoslovenští komunisté se rozhodli tento smír nerespektovat a zahájili odbojovou činnost bez posvěcení Moskvy. Je potřeba mít na paměti, že podle údajů německých orgánů z let 1940 a 1941 bylo v Československu zatčeno a popraveno stejně komunistů jako ve zbytku německé říše dohromady. Českoslovenští komunisté postavili ideály o spravedlivějším uspořádání společnosti nad zájmy osobní a neváhali za ně položit život.

Historická paměť je však neotřesitelná a vedle výpovědí přímých účastníků komunistického odboje (ač jejich množství velice rychle klesá, přecijen si od konce války připomínáme již 78 výročí) nabízí archivy nepřeberné množství nezpochybnitelného svědectví své doby.

Jaká tedy byla cesta komunistického odboje od březnové okupace ke květnovému vítězství? Jakákoliv, jen ne snadná. Českoslovenští komunisté totiž nebojovali pouze s německým nacismem, ale zároveň s buržoazií, která chtěla za každou cenu získat do svých rukou organizaci poválečného uspořádání, navrátit předválečné poměry první republiky a uvrhnout Československo do kapitalismu po vzoru západních velmocí. Boj za národní osvobození se tak stal bojem o sociální revoluci.

Počátky komunistického odboje

Třídní vědomí sehrálo v boji za národní osvobození fatální roli. V čele protinacistických sil stanul proletariát, k němuž se řadilo rolnictvo, pracující inteligence i maloměstská buržoazie. V řadách vyšší české buržoazie došlo k rozdělení na proněmeckou pronacistickou část (Beran, Hácha, Hodač, Krejčí), která se se svým kapitálem postavila okamžitě do služeb okupantů a na část nacionalistickou, řízenou exilovou vládou v Londýně, která sice podporovala protinacistický boj, ale zároveň bezhlavě sledovala své třídní zájmy.

Cesta k revolučnímu cíli se, narušena válkou, stala pro komunistickou stranu komplikovanější, ale v konečném důsledku se změnila v prudký skok vpřed. Ve válečných letech bylo potřeba kombinovat myšlenku na svržení české buržoazie se zaměřením se na vytržení moci nacistům a buržoazii německé a její předání do rukou pracujícího lidu, což by rovnou dovolilo provést revoluční sociální změny.

Vzájemný poměr sil mezi německým nacismem a československým pracujícím lidem však vedl k nutnosti spojit se s bojovníkem proti nacismu nejdůslednějším – se Sovětským svazem. Po „mnichovské zradě“ se konečně nedalo nikomu jinému věřit.

Není překvapením, že to byla právě politika buržoazie, která dovedla Československo k Mnichovu, hlavní část buržoazie se ochotně stala posluhovači okupantů, část druhá kolem Edvarda Beneše se snažila strhnout vedení boje za osvobození na sebe. Bylo ale historicky nutné, aby vedení národního boje držel v rukou proletariát. Benešovská buržoazie sice chtěla osvobodit národ od okupantů, ale zároveň s tím očekávala návrat k předmnichovským poměrům a prahla po tom, aby se poválečné Československo stalo kapitalistickým panstvím.

To ale nekopírovalo nálady okupovaného lidu, který se sociálně radikalizoval. Ve strachu z pádu kapitalismu se západní buržoazie snažila usměrnit národně osvobozenecké hnutí tak, že lidové masy se neměly do boje vůbec zapojit a jen vyčkávat, až jim osvobození připraví západní armády a spolehliví domácí reprezentanti. Nejlépe to snad vystihuje sám Edvard Beneš: „Buďte opatrní, zachovejte klid, nedejte se ničím vyprovokovat… My zde se spojenci uděláme všechno, aby den pádu katů se co nejrychleji přiblížil.“[1] To však boj za osvobození zdržovalo, spolu s výhradní oreintací na západní mocnosti, od kterých československá nacionální buržoazie očekávala záchranu kapitalismu. Tyto mocnosti však dlouho uznávaly Mnichov a i později měly k obnově Československa výhrady. Až radikální postoj SSSR v roce 1941 je donutil změnit názor. I proto se z boje za osvobození od nacistické německé okupace stává boj buržoazie proti komunismu. Beneš souběžně s plánováním odboje v zahraničí vyjednává s Londýnem o poválečném uspořádání a dokonce si zvažuje Háchu jako partnera pro případné udržení moci v rukou buržoazie.

Českoslovenští komunisté ale nemarní čas. Hned druhý den po okupaci 16. března 1939 vydává KSČ prohlášení:

„Jest jen jediná cesta k záchraně národa, cesta odporu, obrany a boje. Postaven tváří v tvář hitlerovským dobyvatelům, vyžene národ ze svých řad zrádce a slabochy a semkne se v pevnou jednotu, jakou dovedl národ vždy vytvořit, když hájil svou národní existenci. Nezdolná jednota všech sil národa, tvrdošíjný a houževnatý odpor na všech polích, to bude v odpověď na údery, které jsou českému národu zasazovány. A dělnická třída, která tolikrát stála předních řadách národní obrany, stane se opět nezlomnou páteří národního odboje. Komunisté, kteří učinili vše, aby země byla uchráněna nejtěžších ran, předstupují před národ a prohlašují, že chtějí oddaně a neohroženě stát a bojovat v prvních řadách národního boje za obnovení plné svobody a samostatnosti českého národa.“ [2]

Komunisté počítali s tím, že národně osvobozenecké hnutí se bude vyvíjet od nejnižších forem agitace a propagace, přes aktivní formy sabotáže a diverze, až přes partyzánský boj, který vyústí ve všelidové povstání. Cílem bylo zapojení mas, naučit je bojovat a dát jim prostor pochopit, že boj za sociální revoluci je možný a drží ho ve svých rukách. Partyzánské hnutí tyto snahy podporovalo tak, že pomáhalo v týlu nepřítele aktivizovat oddíly lidu, ozbrojovat je a zasazovat tak citelné rány nejen hitlerovskému Německu, ale i buržoázním představám o pasivním a snadno manipulovatelném národu.

Okupace byla provedena v naprostém klidu. Buržoazie strčila hlavu do okupačního chomoutu de facto dobrovolně a utlumila tak jakýkoliv odpor lidu, což samozřejmě způsobilo obrovskou frustraci.[3] Německo sklízelo jeden úspěch za druhým a západní mocnosti stále vyčkávaly ve své podivné válce, doufajíce v zaměření německého válečného úsilí na východ.


Adolf Hitler na Pražském hradě

Převzetí moci a správy okupačními silami předalo do jejich rukou nejen celý arzenál zbraní, ale i policejní materiály o všech komunistických funkcionářích a evidenci všeho obyvatelstva, což velice ztížilo schopnost lidu organizovat se okamžitě v odbojové činnosti. Okupanti začali rozdávat tvrdé údery a vznikající odbojové skupiny do značné míry zdecimovali. Bylo tedy třeba soustředit se nejprve na zacelení ran, které byly komunistům uštědřeny hned po 15. březnu, na pozvednutí morálky a bojového ducha a odrážet buržoázní pomluvy o Sovětském svazu. Dozrál tedy čas na drobnou agitační a propagační činnost a přípravu mas na politický boj proti nacismu. Navíc partyzánské hnutí nemělo v našich zemích tradici a nikdo neměl zkušenosti s jeho vedením.

Už v roce 1939 a 1940 dělnická třída realizovala své bojové akce ve formě sabotáží a stávek. Komunisté soustavně pracovali v ilegalitě proti nacistickým silám a získávali si tak důvěru i obdiv lidu. Jak sílil teror v Československu, stoupala i ochota a potřeba postavit se okupantům v ozbrojeném boji.

Na Slovensku probíhala práce komunistů velice podobně, ač Slovensko vyhlásilo samostatný stát, nespokojenost lidu s novými poměry rostla i tam.

Koncem roku 1940 přichází na okupované území depeše z Moskvy, která nabádá k přípravě na ozbrojenou partyzánskou válku. Až do zapojení SSSR do samotné války však zůstalo pouze u plánování.

Na scénu vstupuje Sovětský svaz

Vstup Sovětského svazu do války vlil do žil okupovaných národů novou bojovnou krev. Vědomí, že proti nacistickému obru nestojí samy, znásobilo odhodlání vypořádat se s vetřelci fyzickou silou. V depeši zaslané do Londýna parašutistickou skupinou Silver A prostřednictvím radiostanice Libuše 24. února 1942 se dočteme, že „Poslední události vzbudily v národě novou vlnu nedůvěry jak k Anglii, tak k Americe, tak k vám. Rusko a jeho armáda je jedinou nadějí všech. Stále se ještě věří v brzký konec války, která se rozhodne v Rusku, zatímco události na západě se sledují s určitou dávkou škodolibosti…“[4]

Spolu s otevřením východní fronty sílí i teror v okupovaných zemích. Jeho nové podoby zavádí iniciativní Říšský protektor Reinhard Heydrich a k eskalaci dochází po atentátu na něj. Československý lid však byl připraven chopit se všech dostupných prostředků a postavit se tyranovi přímo, neboť: „…hrůzy mají zastrašovací účinek jen do určité hranice. Je-li ta hranice překročena, působí teror opačně. Nezastrašuje, nýbrž vyvolává nový vzdor, nový hněv, nový odpor…“[5] Komunistické exilové vedení vyzývá z Moskvy ke zvýšení odbojové činnosti, zasazování ran německému válečnému průmyslu a oslabování nepřítele v týlu, což by napomohlo Rudé armádě k rychlejšímu postupu.

Oproti tomu londýnská exilová vláda vydává stanovisko opačné. Opakuje výzvy k zachování klidu. Odbojová činnost se měla omezit výhradně na činnost zpravodajskou. Zároveň se měly šetřit síly na závěrečný převrat a organizaci poválečného uspořádání. Navzdory tomu ale vznikly buňky odporu, které se uchýlily k sabotážím a hrdninným ozbrojeným akcím.[6] Samozřejmě se může zdát, že tato taktika měla ochránit národ před zbytečnými ztrátami na životech neboť svoboda zřejmě přijde tak jako tak. Londýnské velení dokonce odmítlo provádět ve prospěch SSSR sabotáže, ačkoliv dříve žádalo o sabotáže na veřejných komunikacích ve prospěch Anglie. Stejně diskutabilním se může zdát atentát na Heydricha. Samotné domácí buržoázní vedení odboje žádalo o zrušení této akce ve jménu ušetření národa zbytečných obětí. Domácí velení mělo poněkud střízlivější a realističtější pohled na věc díky přímému působení v terénu. Aby se londýnské vedení ukázalo před západními spojenci v dobrém světle, na tyto argumenty nereagovalo a všemi očekávané důsledky tohoto činu na sebe nenechaly dlouho čekat. Odplata okupantů se zaměřila jak na prostý lid (zatýkání v Praze, vypálení Lidic a Ležáků,…), tak na uskupení, které vyvíjelo proti okupantům nejaktivnější činnost – na komunistické hnutí. Otázku, zda nesledoval tento buržoázní plán také další cíl, a to oslabení nebezpečně sílícího komunistického soupeře, nechme otevřenou. Lze ale konstatovat, že tento jeden osamocený čin nezasáhl hitlerovskému Německu takovou ránu jako systematické sabotáže, stávky a diverze způsobované dělníky sjednocenými pod komunistickým vedením. Čas ale dozrál i na rozvoj vyšší formy odboje – rozvoj partyzánského hnutí.

Vznik a vzestup partyzánského hnutí v Čechách a na Moravě

Neustálé zatýkání, věznění, střílení a popravy neozbrojeného lidu jej dovedlo k poznání, že ozbrojené střetnutí je nevyhnutelné. Zároveň se mnoho ilegálních pracovníků muselo uchýlit do bezpečí lesních samot a zbraně využívat nejen jako nástroj boje, ale i vlastní záchrany. To vše formuje vznik partyzánského hnutí v Čechách, především však na Moravě. První zárodky hnutí najdeme v Hostýnských horách pod názvem „Zelený kádr“. Všechny vznikající skupiny mají svůj základ z příslušníků dělnické třídy a často se v nich objevují členové KSČ. Zároveň jde o hnutí masové, vyrůstající zdola, živelně. Zprvu, v letech 1941 – 1942 však byly skupiny početně slabé, špatně vyzbrojené. Jejich členové se soustředili především na vytvoření bezpečného prostředí pro přežití, chyběla ještě provázanost s civilním obyvatelstvem, stejně tak jako zkušenosti s organizovaným bojem.

Zkraje roku 1943 se podařilo obnovit komunistickou organizaci těžce zasaženou heydrichiádou předchozího období. Vojenské úspěchy Sovětského svazu i taktika navazování kontaktů zbavená jakéhokoliv sektářství nadále posilovaly domácí frontu. KSČ vybudovala rozsáhlou síť Národních revolučních výborů, které se měly stát organizátory mimo jiné i partyzánského boje. Naléhavost oragnizování domácího odboje dodávaly i informace, že v případě prohry se bude Německo mstít a konečně jeho taktika „spálené země“ dala těmto obavám zapravdu. Neburžoázní odboj tedy chtěl využít partyzánského boje k oslabování týlu nepřítele a urychlení jeho porážky a zároveň připravit ozbrojené síly na úspěšné povstání v závěru války. KSČ vyzývala, aby byly tvořeny „bez prodlení národní výbory, děnlické závodní výbory, vojenské organizace k rozpoutání drobné národní války proti okupantům. Tvořte ozbrojené oddíly všude, kde se to dá, v závodech, vesnicích, městech, čtvrtích, ulicích i domech. Partyzánské oddíly stmelme v pevnou organizaci a rozšiřujme jejich masovou základnu… Přikročte všude k organizování a opatřování si zbraní. Dejme průchod iniciativě lidu. Zbraně jsou, jen je brát.“[7]

V roce 1943 se hlavní scénou boje za vznik československého partyzánského hnutí stalo Podbrdsko, kde působily jak komunistické, tak „benešovské“ skupiny (Obrana národa a PVVZ). Těžiště partyzánského hnutí se však na sklonku roku 1943 přeneslo na Moravu. Buržoazní vedení odboje reagovalo na sílící partyzánské hnutí vlastními paradesantními výsadky, které měly za úkol prosadit přípravu vojenského převratu podle buržoázní koncepce.

Postupně se ukazovalo, že pro další vzestup partyzánského hnutí je hlavní organizující síla, která by usměrnila proud revolučního odhodlání lidu (v touze pomoci Slovenskému povstání přecházelo mnoho Čechů živelně a ne vždy úspěšně na povstalecká území). Moskevské vedení tedy začalo do českých zemí postupně vysílat organizátorské partyzánské oddíly, a to buď přesunem ze Slovenska nebo vysazováním přímo do prostoru Čech a Moravy. První takovou jednotkou byla do té doby na Slovensku působící 1. Československá brigáda Jana Žižky[8].


Poslední fotografie členů brigády před odletem ze Svjatošinu

Velení brigády i velká část základny pocházela z partyzánských škol ve Svjatošinu (dnes část Kyjeva), kde sídlil Ukrajinský štáb partyzánského hnutí. Výsadek se uskutečnil v srpnu 1944 do oblasti slovenského Martina. Původní úkol, spočívající v bojové činnosti na severozápadě Slovenska byl v září změněn rozkazem Ukrajinského štábu partyzánského hnutí – rozkazem o přesunu na Moravu. O skutečných důvodech této změny se dnes můžeme jen dohadovat, neboť rozkaz se nedochoval. Buď bylo cílem rozšíření slovenského národního povstání na území protektorátu nebo zpravodajská činnost mapující podmínky pro založení partyzánského hnutí na druhé strany hranice.

Přechod do moravského prostoru nebyl vzhledem ke střežené hranici úplně snadný, ale během jeho organizování byla jednotka posílena příchodem četných sovětských vojáků prchajících z německého zajetí i mladými čechoslováky utíkajícími z nucených prací. Po několika neúspěšných pokusech o probití se na Moravu, z nichž se ten z 25. září 1944 stal největší ozbrojenou srážkou na území Čech a Moravy během celé nacistické okupace až do příchodu Rudé armády, se velení brigády rozhodlo překročit hranice v malých rozptýlených skupinách. Začátkem října se tak na Trojačce[9] shromáždilo zhruba 130 osob ve znovusjednocené brigádě pod vedením Jána Ušiaka.

Byla to nejsilnější partyzánská jednotka v celých českých zemích. Po konsolidaci vlastních sil začala brigáda s rozvědnými a zpravodajskými činnostmi. Spojila se s ilegálními organizacemi KSČ a odbojovými organizacemi v okolních městech. Na brigádu se napojila zejména organizace „Pro vlast“ s centrem ve Vsetíně, která se stala zásobovací a informační skupinou brigády. V první polovině října se brigáda soustředila na přípravu povstání ve východní části Moravy. Významně by tak oslabila síly okupantů a narušila týl nepřítele, který se o něj chtěl opírat během SNP.

Příchod partyzánských jednotek způsobil v zemi velký rozruch. Po vypuknutí SNP uzavřeli nacisté hranice mezi Slovenskem a Moravou. Navíc po hraničních bojích nasadili na východní Moravu jednotky Wehrmachtu a pluk vlasovců. Později bylo velení zbraní SS na Slovensku a Moravě přesunuto do Brna, kde buduje ústředna gestapa síť jagdkommand soustředících se výhradně na boj s partyzány. Ofenziva proti brigádě začala již 22. října 1944, kdy byl prozrazen štáb na Trojačce. Brigáda byla citelně zasažena jak personálně, tak ztrátami zásob. A tak se plán na vyvolání povstání na východní Moravě stal vzhledem k nové situaci nereálným.

Po řadě menších srážek dochází 2. listopadu 1944 u Kněhyně[10] k přestřelce, během níž je zraněn jak velitel Ušiak, tak jeho zástupce,teprve třiadvacetiletý Dajan Bajanovič Murzin. Oběma se podařilo utéct, avšak skrýš Janka Ušiaka byla vypátrána, a tento partyzánský hrdina ukončil svůj život vlastní zbraní. Tím končí první etapa činnosti 1.ČSBJŽ. Avšak politická práce brigádou vykonaná zajistila, že podmínky pro partyzánskou činnost jsou v tomto prostoru stále příhodné.

Brigáda se reorganizovala do menších skupin, které vyžadovaly na straně Němců nasazení stále většího množství stíhacích sil. 17. listopadu přitáhlo do Beskyd 17.000 německých vojáků pod přímým velením K. H. Franka, aby vyčistili lesy od „zločineckých band“. Druhou formou boje proti partyzánům bylo policejní zatýkání pomocníků z řad civilního obyvatelstva. Tato činnost měla za úkol vyvolávat atmosféru strachu a znemožňovat partyzánům navazování spolupráce s místním obyvatelstvem, které bylo stěžejní z pohledu informačního i zásobovacího. Brigáda přišla v listopadu při zátahu o vysílačku a na čas ztratila kontakt se štábem na Ukrajině. Přišlo období tzv. „zimní ofenzívy“, kdy se brigáda snažila najít recept na nesutále se zlepšující taktiku protipartyzánského boje. Zároveň se však dopouští vlastních bojových akcí a diverzí.

V období od příchodu ze Slovenska se činnost brigády zaměřuje na praktický boj. Později se však začíná rozvíjet i činnost politická. V tu chvíli se brigáda dostává do kontaktu i s některými „benešovskými“ výsadky (působí spíše na západě území), které mají za úkol zdržovat rozvoj partyzánského hnutí, prosazovat vyčkávací taktiku a působit v zájmu buržoázního londýnského exilu. Nejblíže působící byla skupina „Clay“. Ačkoliv vybudovala „Tajnou vojenskou a civilní organizaci“, brzy se v ní rozmáhá defeatizmus a netrpělivost, a to především po prosincovém (1944) rozkazu z Londýna ke zpomalení příprav povstání.Politické působení partyzánské brigády mělo za následek přechod některých dosavadních členů Tajné organizace do řad brigády, a to především po mohutném zatýkání v jejích vlastních řadách. Partyzánský boj v českých zemích se po zimní ofenzivě ukázal jako možný i za těch nejtěžších podmínek. Tato skutečnost získala většinu lidu zapojeného do odboje na stranu komunistické myšlenky. Buržoázní linie organizovaná Londýnem se během zimy téměř úplně stáhla ze scény.

Po „zimní ofenzivě“ přichází jaro

S jarem se k životu neprobudila jen příroda, ale i české obyvatelstvo. Další a dašlí porážky Německa snižovaly jeho autoritu v okupovaných zemích. Osvobozování republiky z východu přinášelo s sebou sympatie k Sovětskému svazu a posilovalo revoluční nadšení.4. dubna 1945 byla v Košicích ustavena první vláda Národní fronty. V této vládě neměla buržoazie už zdaleka hlavní slovo. To, co bylo lidem vydobyto zdola, začalo se prosazovat i cestou zhora. Košický vládní program se jasně vyslovil pro přispění českého a slovenského lidu k bezprostřednímu ukončení války, a to prostřednictvím 1. čs. armádního sboru i podporou partyzánských operací. Dále ustanovil likvidaci hospodářské i politické moci velké buržoazie, systém národních výborů jako nástroj vlády lidu a vytvářel tak příznivé podmínky pro přerod národní revoluce v revoluci sociální.

Ukončení „zimní ofenzivy“ ovšem neznamenlo, že by se nacisté stáhli z boje. Naopak jejich krutosti proti okupovanému obyvatelstvu v sílící zuřivosti z blížící se porážky nabyly intenzity. Ovšem partyzánské hnutí rostlo. Samotní partyzáni se stali přes krutou zimu zkušenějšími a stejně tak i místní obyvatelstvo, které partyzánský boj podporovalo. Jaro navíc přilákalo do lesů mnohem větší množství odhodlaných protinacistických bojovníků a na odhodlání přidávala i stále se blížící východní fronta. Ovšem ani v tuto chvíli nebylo možné opomenout boj politický.

Buržoazie cítila, že se blíží její chvíle, kdy se otevře prostor pro uchvácení vlády v osvobozeném Československu. Na to moskevské vedení KSČ reagovalo zvýšeným tlakem na zakládání Národních výborů po celé zemi a k rychlejšímu šíření partyzánského hnutí, aby se stalo hnutím masovým a dopomohlo tak ke konečné porážce nacismu v národním povstání.

Brigáda Jana Žižky se v této době na Moravě zaměřuje na diverzní akce zejména proti zásobování nacistů po železnici, prohlubování spolupráce s místním obyvatelstvem a také na aktivizaci členů londýnského odboje (především výsadek Carbon), který stále setrvával v pasivní výzvědné činnosti a upínal své naděje ke shozu západních zbraní a zapojení se do finálních bojů povstání. Spolupráce s londýnským odbojem však přinášela spíše těžkosti. Štáb brigády se pod vlivem spolupracujícího výsadku Clay rozhodl umístit radiostanici do vily ve Fryštáku, ta však byla prozrazena konfidenty Gestapa, kteří byli na Clay nasazeni. Další konfident prozradil lokaci štábu, sídlícího určitou dobu v Leskovci a 3. dubna byl odhalen partyzánský bunkr v blízkosti Juřičkova mlýna, který byl následně vypálen a celá rodina vyvražděna.


Odpověď partyzánů na provolání K. H. Franka

Akce brigády na sebe vázaly stále větší část německých jednotek operujících v tomto prostoru, což vyvolalo reakci v podobě mohutné odvetné akce proti partyzánům a jejich pomahačům. Po konzultaci s K. H. Frankem byl vytvořen plán na úplné zničení brigády. Akce dostala název Tetřev a stala se velkou demonstrativní akcí, která měla odboj zdecimovat jednou pro vždy i za použití exemplárních příkladů. Pro tyto akce byla vytvořena jednotka s názvem SS-Einheit Josef. Kola nemilosrdné odplaty nacistických jednotek se tak roztočila na plné obrátky. Následovala tragédie na Ploštině 19. dubna, přiníž bylo zaživa upáleno 24 lidí, další byli popraveni nebo umučeni.

23. dubna v šest hodin ráno byla obklíčena obec Prlov. Jednotky začaly obsazovat jeden dům po druhém. Rabovali, sháněli dohromady hospodářská zvířata pro jejich následný transport do Vizovic. Obyvatelé byli donuceni shromáždit se v místním hostinci, kde ihned začaly výslechy. Byli přivedeni dva maďarští důstojnící, které partyzani během jedné z akcí nechali naživu a na svobodě a také dříve zatčený pomocník partyzánů Alois Oškera, zmučený gestapáckými výslechy. Ti pak mezi obyvateli Prlova označili partyzány a jejich pomocníky. Celkem devatenáct mužů a žen. Ostatní obyvatelstvo bylo odvedeno do vedlejší obce Pozděchov. Vybraná skupina se pak vydala na cestu Prlovem. Němci zapalovali domy a střelbou nutili jednoho po druhém vstupovat do hořících domů. V jednom domě svázali skupinu lidí k sobě řetězy, prostříleli jim nohy a dům zapálili. Toho dne zemřelo 20 prlovských obyvatel.

Pro úplnost uveďme, že za tyto zločiny nebyl nikdy nikdo potrestán. Tuto tragedii dnes připomíná skromný pomníček v obci a pomník u cesty na Bratřejov, kde byli popraveni oběšením další 3 partyzáni. V obci je na její vlastní náklady zřízeno malé muzeum a dobrovolníkům se podařilo v lesích nad obcí vystavět repliku partyzánského bunkru. 2. května pak jednotky SS-Einheit Josef vypálily ještě Vařákovy Paseky a popravily 4 další lidi.

Konečný zápas o hegemonii mezi proletariátem a buržoazií

Rozvinutá partyzánská válka zachvacovala nejširší masy obyvatelstva a nacistické krutosti jen posilovaly nenávist lidu a jeho odhodlání ukončit válku co nejrychleji. Pracující opouštěli závody a továrny a leckdy se se zbraní v ruce vrhali do boje. Národní výbory vystoupily z ilegality a rozšířily svojí činnost, aby znemožnili buržoazii návrat ke starým poměrům. Sílily diverzní a přepadové akce. Partyzánská válka rozpoutaná na větší části českého území jistě patří k největším příspěvkům k boji proti nacismu.

Nebyla však pouze tím. Byla i bojem mezi proletariátem a buržoazií o podobu poválečného uspořádání státu.

Buržoázní odboj, dosud spíše pasivní a vyčkávající poznal, že je na čase připravit svým působením v závěru války co nejpříznivější přepoklady pro následný politický boj o moc. Buržoazii se jako nejvýhodnější mocenský nástroj jevila armáda. Rozhodující tedy mělo být, zda dojde k lidovému povstání nebo vojenskému převratu a návratu buržoázní vlády v demisi. Armáda měla být obnovena v předmnichovské podobě a založena na osvědčených kádrech – důstojnících, kteří Protektorátem prošli většinou legálně a pasivně. A je jasné, jaké třídě by tito Fénixové sloužili. Avšak idea takto zorganizovat celou armádu z lidí, kteří o tomto záměru většinou ani nevěděli, pouze byli vyhlédnuti jako potenciální velitelé, se ukázalo absurdním. Zůstalo tedy opět jen u nikdy nezrealizovaných plánů a příprav. Komunistický odboj dokázal prosadit, že vůdčí roli v povstání sehrály Národní výbory, což bylo masami přijato za své. To znamenalo definitivní konec buržoázních plánů na nadvládu vojenských velitelů a státního aparátu, mnohdy i kolaborantského. Vítr z plachet sebrala buržoazii i výměna Ministra národní obrany, kdy generála Ingra nahradil generál L. Svoboda. Komunisté důsledně prosazovali úlohu lidových mas, což byla nejúčinější cesta, jak zabránit buržoazii, aby vnutila ozbrojeným silám povstání představu o armádě předmnichovského typu. I z tohoto souboje nakonec vyšla moskevská linie jako vítěz.

Jakou roli v povstání sehráli partyzáni? Zajisté byli nejkvalitněji připravenou vojenskou silou lidu. Jejich hlavní zásluhou bylo rozšíření povstání na českém a moravském venkově (místa působení partyzánských jednotek jsou už z povahy věci více vesnická než městská. S městy tedy chyběla partyzánskému hnutí větší provázanost). Brigáda Jana Žižky po příchodu fronty zorganizovala na povel velitele D. B. Murzina dvě skupiny, každou o síle 150 mužů a podařilo se jí 3. května osvobodit Vizovice. Partyzáni postupně obsazovali vesnice a čistili je od nepřítele. Povstání tedy vyrostlo zdola už koncem dubna a podařilo se jej udržet až do příchodu Rudé armády 4. – 6. května. I samotné Pražské povstání 5. května bylo podpořeno silou partyzánského hnutí především toho operujícího na podbrdsku.

Nezapomeneme?

Na závěr je snad důležité zmínit, že ačkoliv se dnes některým místům spojeným s protinacistickým odbojem věnuje ve veřejném prostoru dostatek pozornosti (Lidice, Ležáky, místa pohybu operace Anthropoid…), jsou i místa, na která už nemyslí ani státní rozpočet, ani široká veřejnost. Takových míst je po celých Čechách nespočet. Dříve předimenzovaná pietní místa, vybetonované plochy určené pro vojenské přehlídky, zastřešené tribuny i nenápadné pomníčky v lesích jsou dnes již značně ohlodány zubem času a příroda si je bere nemilosrdně zpět. Jen jednou za rok ožijí během kladení věnců, obvykle organizovaným místními organizacemi ČSBS nebo KSČM. Přesto je snad patrné, že komunistické partyzánské hnutí sehrálo v boji s nacistickým nepřítelem neopomenutelnou roli. Stejně důležitým hráčem se stalo i v zápase o poválečné uspořádání republiky. Předmnichovští mocipáni, kteří si podávali ruce se „spojenci“, kteří Československo raději obětovali na oltář svých vlastních kapitalistických zájmů tak došli velkého prozření: sílu lidu nelze spoustat do svěrací kazajky líbivých slibů, že je potřeba vyčkávat a ono jednou bude líp. Jen lid, který pozná svou vntiřní sílu a je veden jasnou ideou má vlastní budoucnost ve svých rukách. Jak aktuální poselství i pro dnešní dny.

———————————–

[1] Bojující Československo 1938 – 1945, nakl. Vladimír Žikeš, Košice: 1945, str. 94

[2] Za svobodu českého a slovenského národa, Pstátní nakladatelství pokitické literatury, Praha: 1956, str. 32

[3] Připomeňme demobilizované jednotky stahující se z pohraničního opevnění, odevzdání veškeré armádní výzbroje a výstroje německé armádě a následné rozpuštění československé armády.

[4] VHA – nezařazený materiál, viz Partizánské hnutí v Československu, kol.autorů, Naše vojsko: 1961

[5] Spisy IX – 1939-942, Kl. Gottwald,Státní nakladatelství politické literatury, Praha: 1954, str. 99

[6] Nesmíme opomenout například působení Tří králů – Balabán, Mašín, Morávek. Stejně jako hrdiny operace Anthropoid. Ilegální organizace jako např. ÚVOD, Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme, Politické ústředí apod. se orientovali na pasivní vyčkávání tzv. taktiku přezimování

[7] Rudé právo, 15. dubna 1943, viz Partizánské hnutí v Československu, kol.autorů, Naše vojsko 1961

[8] Osud 1. ČSBJŽ můžeme brát jako reprezentativní příklad dobře fungující partyzánské skupiny. Na popis celé sítě partyzánského hnutí napříč republikou nemáme dostatek prostoru.

[9] Vrchol Trojačka ( 709 m.n.m.), který se zvedá v oblasti Beskyd, jižním směrem od obce Mořkov

[10] Kněhyně je třetí nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd (1257 m.n.m.). V sedle mezi Kněhyní a Čertovým mlýnem se nachází pomník Partyzánské brigády Jana Žižky, která zde působila na podzim roku 1944. Činnost brigády dokládají zbytky bunkru nedaleko pomníku.

<pl>

#historie

8 zobrazení