„Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!“ Toto byl jeden ze sloganů, který skandovali lidé v ulicích Prahy před padesáti lety, když vojska Sovětského Ruska a Varšavské smlouvy obsazovaly Československo. Otřesy v ČSSR začaly spolu s bouřlivým sjezdem Unie Spisovatelů, která schválila rezoluci podporující protest sovětského autora Alexandra Solženicyna proti cenzuře.
Neklid mezi inteligencí se rychle rozšířil i mezi studenty, kteří demonstrovali proti výpadku proudu ve svých ubytovnách. Demonstrace byla brutálně potlačena ze strany tajné policie, která zranila několik studentů. Byrokracie byla tak šokovaná, že se snažila uklidnit studenty tím, že jim nabídla zaplacení nemocničních poplatků za zraněné demonstranty. Reakcí studentů byl požadavek na potrestání odpovědných osob, a publikování faktů. Studentští vůdci varovali, že v případě nesdělení pravdy médii, bude následovat pochod do továren, kde ohlásí incident pracujícím sami.
Rozkol v byrokracii, pád Novotného a vzestup Dubčeka, které provázely tyto události nelze vysvětlit pouze jako následek akcí spisovatelů a studentů, musíme na ně pohlížet v kontextu rozvíjející se ekonomické krize v ČSR.
Stalinismus
Šílenství různých národních stalinistických byrokracií Východní Evropy, snažící se postavit socialismus ve „své vlastní zemi“, vedla každý stát k postavení všech odvětví průmyslu „nezávisle“, bez ohledu na nevyhnutelné omezení uložených starými kapitalistickými hranicemi.
Byrokratické plánování „shora“ současně s neefektivitou, korupcí a špatným hospodářstvím znamenalo kvůli „dodržení plánu“ nahrazení kvality kvantitou. Spotřební zboží, které bylo vyrobeno, nemohlo být prodáváno na světovém trhu, a zároveň jeho cena byla mimo dosah českého pracujícího.
Československá ekonomika byla se skřípěním zastavena, ucpána byrokracií. Potřeba racionalizovat ekonomiku, spolu se strachem z následků mezi českými pracujícími, vedl k rozkolu v československé vrcholné byrokracie a vznik Dubčekova křídla „reformátorů“. Na Západě byl Dubček a spol. chválen v médiích, ale koho a co vlastně Dubček reprezentuje?
Hlavním bodem Dubčekova programu byla ekonomická reforma, která nahradila směrnice centrálně plánovaného hospodářství plány, které byly vypracovány jednotlivými podniky či sdruženími podniků. Bez snahy o zrušení privilegií byrokratů, Dubčekovým jediným cílem bylo zvýšení mzdových rozdílů a poskytnutí motivace pro tovární vedoucí. Jednalo se o klasický bonapartistický manévr balancování na jedné straně s byrokraty (tovární vedoucí atd.) před ostatními vrstvami (státní byrokraté).
Zpočátku západní tisk psal, že mnozí pracující podezírali Dubčeka, a měli k tomu dobrý důvod. Podle posledních analýz Dubčekovy reformy by působily proti československým pracujícím. Konkurence mezi státem vlastněnými podniky by nevyhnutelně vedla k uzavírání ztrátových továren, a tím pádem velké nezaměstnanosti.
Od počátků hledal Dubček podporu mezi intelektuály a studenty. Československá byrokracie se obávala rozšíření neklidu od intelektuálů i mezi pracující- tyto zkušenosti čerpali z „Klubu Křivého kola“(Klub Krzywego Koła) v Polsku a „Petofiho kruh“ v Maďarsku, jejichž agitace vyvolala revoluční hnutí v roce 1956. Byrokracie tak byla připravena poskytnout dočasné ústupky, a to především inteligenci, s cílem ochránit vlastní výsadní postavení.
Rychlý rozvoj masového hnutí v Československu vyděsil i Brežněva a moskevskou byrokracii. Dubčekov reformy byly sice bázlivé (mimochodem se později ukázalo, že Dubček byl kompromis Ústředního výboru, nikoliv nejradikálnější byrokrat), ale stačily k tomu, aby působily jako katalyzátor nespokojenosti vyvěrající z dělnické třídy.
Rozkol v byrokracii umožnil jedinečné vzplanutí diskuze, protestních setkání a demonstrací. V každé továrně, vysoké škole či obci zuřily vášnivé debaty. Byly přijímány rezoluce požadující svržení Novotného a rychlejší prosazování reforem. Dokonce i setkání Komunistické strany bylo dějištěm hlasitých debat. Hnutí vydalo impuls a byrokracie byla nucena „plavat s proudem“ tím, že schvalovala reformu za reformou.
Kreml tvrdil, že za tímto hnutím stála „reakce…s cílem obnovit buržoazní systém“. To byl standardní zavrženíhodný vzorec využívaný ruskou byrokracií k zastrašení dělníků.
Stalinská byrokracie Ruska a východní Evropy se bála stávek „jako čert kříže“, protože v nich viděla potenciál pro hnutí, které mohlo nahradit jejich pravidla. Ještě horším případem by byla možnost vytvoření politických organizací, kolem nichž by mohl vzniknout alternativní socialistický program, který by v daných zemích nahradil stávající zvrácenou karikaturu socialismu.
Těžký tlak dolehl na české byrokraty z Moskvy, s doporučením „dát si své věci do pořádku“. Mezitím si reformátoři uvědomili, že nemohou vládnout starými metodami. Pokud reformy vyvolaly nebezpečnou situaci pro byrokracii, pokračování ve stávající politice by bylo desetkrát nebezpečnější. Když všechen lid vstane a řekne „NE“, žádná síla na Zemi jej nemůže zastavit.
Dubček
Dubčekovým bezprostředním záměrem bylo poskytnutí ústupků, odstranění nejhorších příčin nespokojenosti, ale ponechání neporušené moci a výsad vládnoucí kliky. Nicméně hnutí nebylo dovoleno zajít příliš daleko. Tlak z Moskvy nebyl jedinou příčinnou Dubčekova rychlého ústupu. Jeho hlavní starostí bylo omezení hnutí československých mas. Na jednu stranu přistoupili byrokraté na ústupky, na druhou stranu však vydali varování pro pracující, o „předejití dalšímu Maďarsku za každou cenu“.
Jako vždy tito takzvaní reformátoři nepřetržitě žádali o „klid“, pokoušejíce se ukolébat masy do pasivity. Vzhledem k tlaku ostatních vyděšených stalinských klik, československá byrokracie začala krok po kroku ustupovat z reforem, které nařídila.
Český tisk byl varován, aby nepsal články příliš kritizující Sovětský svaz. Na setkání s rumunským stalinským vůdcem Ceaucescem 16. srpna Dubček oznámil: „Potřebujeme pořádek v naší zemi. Pokud budou pokračovat shromáždění (veřejné diskuze) v Praze, budou mít negativní dopad na demokratizační proces.“ (The Times, 17. 8. 1968) Varování z Kremlu bylo bráno velice vážně.
Ruská byrokracie byla vystrašená, protože pokud by byla zrušena cenzura v Československu, byla by ponechána pouze s malým ospravedlněním odporu vůči povyku sovětských intelektuálů kvůli nefunkčnosti byrokracie. Ještě horší by byl dopad na dělnickou třídu. Volný prostor pro vyjádření názoru v médiích, by se stal ústředním místem pro organizované vyjádření nespokojenosti, což by nevyhnutelně vedlo směrem ke vzniku nového programu a nové strany.
V Československu, stejně jako v Maďarsku v roce 1956 (kde pracující skutečně založili dělnické rady, na způsob sovětů ve všem kromě jména), by se dělnická třída nepochybně snažila pohybovat ve směru programu, vypracovaného Leninem v roce 1919, který je založen na čtyřech požadavcích:
Svobodné a demokratické volby s právem okamžitého odvolání zvolených zástupců
Žádná oficiální možnost získat vyšší plat než plat kvalifikovaného dělníka
Žádná stálá armáda, ale ozbrojený lid
Žádná trvalá byrokracie, „každý kuchař by měl být schopen stát se předsedou vlády“
Alespoň jeden československý deník (zde autor nejspíše míní středočeskou Svobodu, pozn. překl.) již požadoval vznik skutečných a demokratických dělnických rad. V průběhu událostí, by zkušenosti prokázaly pracujícím omezení, které pro ně vyplývá z Dubčekovy kliky a nutnost jejich překonání.
V roce 1956 šli maďarští pracující mnohem dále, než „reformátoři“ jak Nagy nebo Dubček předpokládali. Vystavěli skutečnou dělnickou revoluci, ne státní kontrarevoluci, která svrhává socialistické výrobní vztahy, ale politickou revoluci, která vyhnala byrokracii a vytvořila demokratický dělnický stát. Hnutí bylo rozdrceno až nákladným zásahem ruských tanků. Opět v roce 1968 byla Moskva konfrontována s neúprosnou volbou, a to buď zasáhnout, což by znamenalo další ránu pro moc a prestiž stalinismu, nebo zůstat mimo, což by pravděpodobně vedlo k ještě většímu nebezpečí pro byrokracii, nebezpečí, které by nebylo omezeno hranicemi Československa. Jinými slovy, invaze nebyla ukázkou síly byrokracie, ale znamením slabosti, která byla motivována strachem.
Ve zkratce
Na první pohled by se mohlo zdát, že příjezd tanků do ulic Prahy znamenal bezprostřední a nevyhnutelnou porážku hnutí v Československu. Z čistě vojenského pohledu by jakákoliv tvrzení, o možnosti československého odporu proti mocné armádě Sovětského svazu, byla směšná. Nicméně, pro marxisty nejsou ve válce rozhodující pouze vojenské faktory samy o sobě. Pokud by tomu tak bylo, byla by mladá sovětská republika rozdrcena v počátku jedna dvaceti armádami zahraniční intervence, které stály proti ní. Ale to se nestalo. Důvodem byla jasná internacionalistická pozice převzatá bolševiky a třídní apel k pracujícím v uniformě ze zahraničních armád. Výsledek bolševické propagandy a zlepšování vztahů s již demoralizovanými vojsky, vedla ke vzpourám v intervenčních armádách, které se staly infikovanými „bolševickou chřipkou“.
Skutečné leninské vedení by připravilo lid na možnost invaze, a to jak politicky, tak vojensky. Kdyby byla Rudá armáda konfrontována ozbrojenou dělnickou třídou, organizovanou v sovětech, mělo by to obrovský dopad na ruské dělníky v uniformách. Četná očitá svědectví vypovídaly o zmatku a demoralizaci vojsk, protože jim došlo, že byli podvedeni svými vůdci. Byly zaznamenány případy ruských jednotek, které se rozpadaly v ulicích a protestovaly, že nevěděli, že napadají Československo. Za takové situace by jasný internacionalistický a třídní apel vedl k masovým protestům v Rudé armádě. Čeští pracující a mládež ukázali instinktivní pochopení, že je třeba sjednocení. Ačkoliv pouhý pasivní odpor nestačil. Intervenční vojska měla cítit absolutní odhodlání československého národa k boji na život a na smrt, pokud to bude třeba k ochraně svých výdobytků. Měla být konfrontována se silou tak neúprosnou, aby je povzbudila neuposlechnout důstojníka i s pistolí ve vlastních zádech. Bez takové konfrontace může důstojnická kasta vždy nutit vojsko k poslušnosti hrozbou popravčí čety.
Tragédie Československa bylo, když se v rozhodujícím okamžiku ukázalo, že český lid zůstal bez vůdce, odzbrojen a zcela nepřipraven. Zbabělost Dubčekovy kliky, která raději viděla zemi obsazenou, než bráněnou armádou pracujících, je jasným důkazem jejich skutečných zájmů.
Sovětská invaze byla nepochybně porážkou československé dělnické třídy. Stejně jako v roce 1956, mají díky roku 1968 kapitalistické deníky volné pole ve využití invaze jako důkazu o barbarství komunismu. Roní se krokodýlí slzy, ale nikdo ve skutečnosti nebyl připraven hnout prstem, aby Československu pomohl, přesto že všichni věděli, že řeči Kremlu o kontrarevoluci byly lež.
Československá dělnická třída neměla touhu obnovit kapitalismus, naopak byla na dosah vytvoření skutečného dělnického státu. Samozřejmě, toto nebylo v zájmu kapitalistů to dovolit. Takže přes veškeré pokrytectví, byly kapitalistické státy docela rády, že vidí ruské síly drtící československé hnutí, což jim umožnilo využít laciné propagandy k tomu, aby tahaly název „socialismus“ bahnem. Po celá desetiletí se kapitalistický Západ a stalinský Východ vzájemně o sebe opíraly a upevňovaly tím svou moc. Zatímco kapitalisté využívali zločiny stalinismu ke zdiskreditování socialismu, stalinské kliky spoléhaly na smyšlenou hrozbu kontrarevoluce, aby tak mohly ovládat a zastrašovat své pracující.
Byrokracie
V závěru se ukázalo, že byrokracie již není schopna garantovat vlastní moc a privilegia na základě znárodněného plánovaného hospodářství, přiškrceného neexistencí demokratické kontroly pracujících, byrokracie se obrátila k restauraci kapitalismu přesně tak, jak Trocký předpověděl ve třicátých letech. V Československu byly její akce zodpovědné za trestuhodný rozpad země.
Pohyb směrem ke kapitalismu v Rusku a celé východní Evropě vytvořil noční můru pracující třídy.
Každý den poskytuje nové zkušenosti divů trhu. V dalším období pracující ve východní Evropě budou znovuobjevovat tradici let 1956 a 1968 a dalších hrdinských bojů dělnické třídy, a skutečný program socialismu a bolševismu. Vlajka Marxe a Lenina, bude vytažena z bahna, skrz které byla vláčena stalinskou byrokracií, novou generací stojící na ramenou svých předků. Dělnická třída tak pod touto vlajkou spojí síly se svými bratry a sestrami na Západě v boji za socialistickou budoucnost pro celé lidstvo.
______
Pozn: Jedná se o upravenou verzi článku od Alana Woodse, původně publikovanou v roce 1968.