Vyhledat
  • IMT

Za trockismus!

Aktualizace: 18. bře 2019


Poslední dobou jsem se stále více dostával do diskuzí s lidmi, kteří se hlásí k marxismu, ale bojí přihlásit k revolučnímu odkazu bolševismu. Schéma bývá vždy stejné, buržoazní propaganda se současným člověkem udělá své a častokrát vytvoří vhodné podhoubí pro různé druhy buď ultralevé, nebo pravicové degenerace. Takové skupiny lidí označuji „komunisté s ale“.


Prvně bych uvedl, co vlastně ony pojmy „bolševismus“ a „trockismus“ znamenají.

Bolševismus (trockismus) je historickým vrcholem marxismu v naší době. Je adaptací myšlenek marxismu pro dnešní dobu. Mnoho rádoby kritiků říká, že „bolševismus už je přežitkem“, ale naprosto selhávají v popisu toho, v čem je přežitý. Marx dokázal předpovědět zrod monopolů v době, kdy ještě (skoro) žádné monopoly nebyly, dokázal popsat (hlavně v Gründrisse) sebedestruktivní charakter kapitalismu. Lenin dokázal rozpracovat marxismus na podmínky imperialismu a Trocký dokázal rozvinout teorii permanentní revoluce.

Již v roce 1850 psali Marx s Engelsem: „Bojovým pokřikem dělnictva musí být permanentní revoluce!“

Historie ukázala, že Marx, Engels, Lenin a Trocký byli ve svých postojích korektní. Kapitalismus se stal světovým ekonomickým systémem, kolonizace nabrala ohromných rozměrů, finanční kapitál začal hrát prim. To si vynutilo nový ráz organizace – mezinárodní organizace proletariátu se stala nutností, proto máme internacionálu. Další zásadou naší organizace musí být princip demokratického centralismu. Co je demokratický centralismus?

Demokratický centralismus podle rozšířené definice znamená: „Svoboda v diskuzi a jednota v akci“. Jinak řečeno: před akcí musí dojít k co nejširší politické diskusi – avšak po přijetí rozhodnutí musí každý podpořit akci. Samozřejmě, občas musí prostě rozhodnout většina, pokud jsou rozdíly diametrální a času málo, ale to je krajní řešení.

Současný individualistický styl, podporovaný buržoazií, který kvete i v revolučním hnutí z nás každého dělá „pevnost pro sebe samého.“ Jen otevřenou politickou diskuzí můžeme strhnout zdi, které nás rozdělují.

Nemůžeme si dovolit, abychom se jako organizace na něčem shodli a pak si jednotliví členové budovali „své vlastní pevnosti.“

Abychom dokázali vést, musíme umět naslouchat a následovat. Nikdo z nás není dokonalý, ale každý se musíme snažit zlepšovat své kvality. Být člověkem znamená dělat i chyby. Upadnout a znovu se postavit. Učit se z chyb je jedním ze základů vědy.

Jako organizace musíme položit základy revoluční straně, která bude vyzbrojena adekvátním přechodným programem. Programem, který překlene současné ekonomické boje pracujících a změní je v boje politické. Lev Davidovič správně psal: „Strategickým úkolem nejbližšího období – předrevolučního období agitace, propagandy a organizace – spočívá v překonání protikladu mezi zralostí objektivních revolučních podmínek a nezralostí proletariátu a jeho předvoje (zmatků a zklamání starší generace a nezkušeností mladší generace). Je nutné pomoci masám v procesu každodenního boje najít most mezi současnými požadavky a socialistickým programem revoluce. Tento most musí zahrnovat systém přechodných požadavků vyplývajících z dnešních podmínek a z dnešního uvědomění širokých vrstev dělnické třídy a nezvratně vedoucích k jednomu konečnému závěru: dobytí moci proletariátem.“ a o pár odstavců dále: „Čtvrtá internacionála nevyřazuje program starých minimálních požadavků v míře, ve které si tyto programy zachovaly alespoň část jejich životní síly. Neúnavně obhajuje demokratická práva a sociální vymoženosti dělníků. Provádí však tuto každodenní práci v rámci v současnosti správné, tj. revoluční perspektivy. Pokud se staré dílčí minimální požadavky mas střetávají s destruktivními a rozkladnými tendencemi zahnívajícího kapitalismu — a to se stávána každém kroku, Čtvrtá internacionála přichází se systémem přechodných požadavků, jejichž podstata spočívá ve skutečnosti, že ještě otevřeněji a rozhodněji budou směrovány proti samým základům buržoazního režimu. Starý „minimální program“ je nahrazen přechodným programem, jehož úkol spočívá v systematické mobilizaci mas k proletářské revoluci.“

Samozřejmě, nemůže se dogmaticky, doslova a do písmene uplatňovat vše, co kdy řekl Marx, Engels, Lenin nebo Trockij, marxismus je nástroj a musí se s ním umět správně zacházet. Historii nemůžeme dokola opakovat, můžeme a musíme se jí inspirovat, ale musíme jít dál, překonat staré a budovat nové. Starému světu musíme být smrtícím požárem, který jej spálí na prach. Novému světu, sociálně spravedlivějšímu, světu bez vykořisťování, bídy, hladu, sexuálnímu a rasovému násilí – musíme být těmi, kteří mu vdechnou život a dají reálnou podobu.

Další otázkou je stát – jak k němu přistupovat, co s ním dělat?

Jakožto marxisté, chceme v konečném důsledku zrušení státu. Společnost na nižším vývojovém stupni (socialismu) – musí dojít k tomu, že ekonomicky již nebude mít stát (jakožto prostředník a nástroj útlaku jedné třídy nad druhou) smysl. Ale stát nezmizí přes noc.

Budu zde citovat Leninův Stát a revoluci: „Marx — aby nebyl překrucován opravdový smysl jeho boje proti anarchismu — úmyslně zdůrazňuje: „revoluční a přechodnou formu“ státu, nezbytného proletariátu. Proletariát potřebuje stát jen dočasně. My se naprosto nerozcházíme s anarchisty v otázce odstranění státu jako cíle. Tvrdíme, že k dosažení tohoto cíle je nutno dočasně využít nástrojů, prostředků a metod státní moci proti vykořisťovatelům, tak jako k odstranění tříd je nezbytná zatímní diktatura utiskované třídy. Marx vyzdvihuje proti anarchistům nejostřejší a nejjasnější formulaci otázky: mají dělníci, svrhávajíce jho kapitalistů, „složit zbraně“, anebo jich mají použít proti kapitalistům, aby potlačili jejich odpor? A soustavné používáni zbraní jednou třídou proti druhé — co je to jiného než přechodná forma“ státu?“

I dělnický stát může mít mnoho podob. Samozřejmě, může být „zdravý“, může v něm fungovat demokracie rad pracujících (či jinak sovětů), ekonomika může fungovat na racionálním a hlavně demokratickém plánu výroby a mířit k socialistické výstavbě. Výroba se může řídit lidskými potřebami, tak jak má. Může chránit životní prostředí, dávat svým obyvatelům další možnosti na využití volného času a hlavně jim dávat více onoho volného času zkracováním pracovní doby, které je možné, díky technologickému pokroku…

Ale na druhou stranu můžeme mít též zdeformovaný a zdegenerovaný dělnický stát. Tak tomu bylo třeba po nástupu stalinismu v SSSR. Stalinismus tam nevznikl z ničeho, Stalin se nezjevil jen tak, jako sám ďábel z pekel. Materiální podmínky v nevyzrálém SSSR a porážka revoluce v Německu a napříč Evropou. To jsou příčiny degenerace revoluce. Stalin byl zosobněním této degenerace, ale režim nikdy nezávisí na jednom člověku, stála za ním celá byrokratická mašinérie, skupina parazitující na dělnické třídě. Byrokracie nebyla novou třídou, to by vyžadovalo naprosto novou teorii a museli bychom si říct, že Marx, Engels, Lenin i Trocký byli naprosto mimo. Teorie státního kapitalismu, kterou rozvedl Tony Cliff – je nevědeckou slátaninou. Abychom mohli říct, že byrokracie je „novou třídou“ – musela by mít svou roli v produkci, to nemá. Musela by být nějakým způsobem nutná pro systém výroby. Musela by též vzniknout nová třída, kterou by tato „byrokratická třída“ utlačovala – to se též nestalo. Vědomí dělnické třídy se v SSSR měnilo, již to nebyla ona dělnická třída kapitalismu, to vše kvůli změně výrobních vztahů. I přes všechny degenerace stalinistického SSSR – pořád tam byl svržen kapitalismus. V SSSR ani nebyl typický jev kapitalistické společnosti a to období růstu a úpadku. Cliff mluví o „ekonomice permanentního zbrojení“, aby vysvětlil i dlouhé období růstu za kapitalismu. To je naprostá kapitulace před keynesiánstvím. A jak tomu bývá, jedna teoretická chyba spustila vlnu dalších. Podle Cliffa ztělesňuje vojenská konkurence mezi západními zeměmi a SSSR, že v SSSR byl též kapitalismus, protože se tam akumulovala vojenská technika. Ale opravdu toto definuje kapitalismus? S touto logikou bychom měli říct, že starý Řím a barbarské státy byly kapitalistické, protože tam docházelo k vojenské konkurenci a hromadění zbraní. Faktem je, že ani Řím, ani barbarské státy kapitalistické nebyly…

Ve válce můžeme vidět, že kapitalistické státy podřizují výrobu užitným hodnotám (zbraním), tedy dočasně potlačují zákon hodnoty, ale za jakým cílem? Rozšířit svůj prostor pro tržní růst a tedy v důsledku umocnit tento zákon.

Uznáváme, že v sovětské ekonomice do jisté míry platil zákon hodnoty. Existovala tam námezdní práce, přeci ona sovětská společnost vzešla z kapitalistické. Ale celý proces prodeje pracovní síly za peníze měl jiný charakter. Obě tyto kategorie byly vyprázdněny o svůj kapitalistický obsah. Můžeme zmínit i to, že v SSSR nebyla přítomna průmyslová rezervní armáda nezaměstnaných.

To, že SSSR měl stále státní aparát odpovídající spíše kapitalistickému státu neznamená, že byl kapitalistickým státem. Vypovídá to o formě, nikoliv o obsahu. Dále obhájci teorie státního kapitalismu tvrdí, že dělnický stát nemá utlačovat dělníky. Odpověděl bych Leninovou polemikou s narodniky, zda bylo carské Rusko kapitalistickým státem? Dle Lenina ano. Přesto utlačovalo kapitalisty! I v současné době buržoazní demokracie skupiny kapitalistů utlačují jiné skupiny kapitalistů. Jde o to, které výrobní vztahy daný stát brání. Můžeme snad při obnově monarchie za Ludvíka Bonaparta mluvit o „nastolení feudalismu?“

Byrokracie nebyla symbolem stability, naopak! Její zájmy byly v rozporu s plánovaným hospodářstvím a musela si (mimo jiných vnějších důvodů) udržovat masivní represivní aparát. Křídla byrokracie se většinou štěpila na dvě, dle náhledu na řešení problémů v jejich státech. První křídlo chtělo utužovat disciplínu dělnictva, které se začíná bouřit proti odcizení od produktů své práce. Druhá polovina chce stimulovat ekonomiku reformami kapitalistického střihu. Ta historicky ve zdeformovaných dělnických státech triumfovala. Pro zajímavost – Stalinovy tržní reformy zbrzdila 2. světová imperialistická válka.

Trockého teorie nevidí byrokracii jako třídu, nebo kastu zakořeněnou v potřebách moderní průmyslové výroby, nýbrž v procesu distribuce. Hlavně v přežití buržoazních norem na distribuci. Už Marx v kritice Gothajského programu tvrdí, že v první fázi postkapitalistické společnosti budou zachovány buržoazní normy na distribuci. I přes zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Bude to přechodná forma státu k socialismu. Pro Trockého nebyla původcem byrokracie nějaká „prostřední vrstva“, ale ti, kteří v jejich prospěch rozlišovali při distribuci. Jinak řečeno – odnímali deseti a dávali jednomu. Trocký tvrdil, že byrokracie a její schopnost přivlastňovat si část nadhodnoty nijak výrazně neovlivňuje výrobní vztahy v sovětském státě. Ale ze své podstaty má byrokracie protichůdné zájmy proti sovětské plánované ekonomice – dokázala si nejlépe vyřešit své sociální problémy na úkor svého socialistického programu. Trocký předpověděl, že v určitou dobu vezme část byrokracie za svou ideu kapitalismu. To se historicky potvrdilo. Cliff tvrdil, že tím chtěli byrokraté, jako třída – legitimizovat své vlastnictví, tím se popírá fakt, že byrokracie byla třídou, protože kapitalisté jsou třídou i proto, že mají jistou legitimitu v systému a jsou jeho legitimní součástí. To (též) činí kapitalisty sociální třídou.

Ted Grant obhájil Trockého teorii tím, že si četl klasické marxistické spisy stále dokola a studoval je. Nakonec našel odpověď v Trockého spisech „O okupovaných územích“, tam je jasně uvedeno, že SSSR při obdobném postupu, jaký byl po válce ve východní části Evropy, proběhne nejspíše vlna znárodnění, kolektivizace půdy a tak dále. To jsou všechno progresivní kroky, které podporujeme, ale dělníci si rázem začali uvědomovat to, že je byrokracie též utlačuje a postaví se jí. To můžeme pozorovat na povstáních ve Východním Německu, v Plzni, Maďarsku… Pak i v radovém hnutí v ČSSR (roku 1968). Trocký (a následně i Ted Grant) tento trend byrokratizace v dělnických státech nazývali „proletářským bonapartismem.“ Abych toto shrnul a nechal promluvit Trockého samotného: „Opatření revoluční svou podstatou – „vyvlastnění vyvlastňovatelů“ (pozn.: velkostatkářů, atd…) – je v tomto případě uskutečňováno militaristicko-byrokratickou cestou. Apel na aktivitu mas na novém území – a bez takového apelu, i když velice opatrného, není možné vytvořit nový režim – bude nepochybně později tato aktivita nevybíravě potlačena policejními opatřeními, aby byla zajištěna převaha byrokracie nad probuzenými revolučními masami…“ – dílo SSSR ve válce (1939).

Mnoho lidí dnes mluví o otázce třídní povahy SSSR jako o „babrání se v historii.“ Pravdou je, že pokud špatně analyzujeme minulost, budeme špatně analyzovat i přítomnost. Teorie státního kapitalismu neskýtá odpověď na to, proč byly neziskové sektory ekonomiky zničeny. Vždyť podle této teorie nešlo o tak zásadní společenskou změnu, tak proč to má takový společenský dopad? Statisíce nezaměstnaných a zničení velké části průmyslu To vše v zájmu obnovy zákona hodnoty. Teorie státního kapitalismu nepozoruje ani současné vnitřní rozpory uvnitř vládnoucí kapitalistické třídy.

Jak přistupovat k sociálně demokratickým a „komunistickým“ stranám a odborovým organizacím v kapitalistické společnosti?

Sociální demokracie a „komunistické“ strany jsou v současnosti karikaturou sama sebe, nehájí už zájmy dělnictva, usilují o mírný pokrok v rámci legislativních změn a jejich úloha tkví v obraně kapitalistických výrobních vztahů. Máme tedy paušálně proti těmto stranám a organizacím bojovat? Tyto strany a organizace jsou buržoazně dělnické, jejich byrokratické vedení je v područí kapitalistů. Je to kapitalistická agenda v dělnické organizaci. Stejně je tomu u stalinistické byrokracie, ta byla a je kapitalistickou agendou v dělnickém státě. Ale stále – jsou to masové dělnické organizace. Můžeme a musíme v nich působit a získávat tam členy a sympatizanty. Již Lenin obhajoval práci bolševiků v reakčních policejních odborech. Proč? Protože tam bylo místo, kde se dalo pracovat a diskutovat s uvědomělejšími dělníky. A vskutku to bolševikům pomohlo v budování jejich organizace. Obdobně tomu bylo ve Francii, když trockisté zoufale hledali novou krev a chtěli budovat organizaci se správným třídním složením. Co udělali? Na radu samotného Trockého vstoupili (především) do mládežnické organizace SFIO (sociální demokracie) a co následovalo? Kvantitativní nárůst – zvýšení počtu členů. I zkvalitnění organizace – jejího uchycení v proletariátu. Této taktice, kdy revoluční tendence vstupuje do masové buržoazně dělnické organizace, říkáme enterismus.

Dalším zkoumaným aspektem bude tzv.: „budování levice.“

Mnoho současných aktivistů i aktivistů v historii propadlo falešné iluzi, že je potřeba budovat síly „levice“. Aby byla budována „levice“ je potřebná správná socio-ekonomická situace. V některých dobách prostě levice nebude mít nejlepší období a v dalších bude bujet. Subjektivní snažení skupinky aktivistů nemá moc vliv na generální stav hnutí. Musíme budovat vlastní revoluční tendenci uvnitř hnutí. Naše skupina je výsledkem naší práce, nikoliv vágní pojem „levice“. Musíme být ideově pevní při budování této tendence. Protože tento proces je plný fází pomalého růstu, pak zase náhlého sprintu vpřed v podobě velké pozornosti a vhodným podmínkám pro rekrutování nových kádrů. Nesmíme propadat defétismu, pokud se zdánlivě dlouho bude dít jen velmi málo. Samozřejmě, naše aktivita, která dosud měla své velké meze, hraje svou obrovskou roli v budování revoluční tendence. Musíme si uvědomit, že v naší skupině nikdy nebudou miliony lidí, ale na pohled tam bude lidí třebas i velmi málo. Je však důležité, aby to byli lidé organizačně, agitačně a teoreticky vybavení, připravení to, aby určovali směr celému hnutí. Jak toho dosáhnout? 1) Flexibilitou a rychlou adaptací na měnící se situace. Musíme si přiznat, že se časy a poměry mění. 2) Odhodlaností v naší věci. My jsme ti, kteří chtějí otočit kolesy dějin kupředu. 3) Neustálým vzděláváním v oblastech filosofie, politické ekonomie. Třídní analýza je nezbytná. 4) Neustálou snahu o popularizaci našich myšlenek, nebát se mluvit o trockismu, není to syfilis, ale revoluční ideologie dělnické třídy (na rozdíl od stalinismu – tam si toho rozdílu mezi syfilidou a jejich myšlenkami moc jist nejsem).

Máme jednu mocnou zbraň a to je marxistická politická ekonomie – nauka o antagonismech kapitalistické společnosti a možnostech post-kapitalistické vývoje. Stojíme na té správně straně barikády – proletariátu. Ten stojí svými zájmy antagonisticky vůči zájmům buržoazie. „Politická ekonomie je v nejužším smyslu vědou o zákonech, které ovládají výrobu a směnu životních hmotných prostředků v lidské společnosti.“ Píše Engels.

Nutno podotknout, že Marx nevynalezl třídy, ani třídní boj. Tyto pojmy tu byly již dávno před ním – William Petty (1623-1687, Anglie), Pierre Le Pesant de Boisguillebert (1646-1714, Francie, David Ricardo (1772-1823, Anglie), Jean Charles Leonard Simonde de Sismondi (1773-1842, Švýcarsko a další…). Marxův přínos můžeme vidět v tom, že:

1) existence tříd je spjata pouze s určitými historickými fázemi vývoje výroby

2) třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu

3) tato diktatura je sama jen přechodem k zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti.

Můžeme vycházet z Leninovy definice tříd, která má pět znaků a k tomu dvadalší od Marxe a Engelse. 1) Vlastnictví výrobních prostředků (zachycené v zákonech – majitel a pracující…)

2) Charakter účelné činnosti (úloha ve společenské organizaci práce)

3) Zdroj důchodu (příjmu k individuální spotřebě a forma získávání části společenského bohatství, se kterou disponují)

4) Výše důchodu – příjmu (rozsah té části společenského bohatství, s kterou disponují)

(dva znaky od Marxe a Engelse)

5) Vzdělání

6) Čas (v generačních intervalech) (Znak kvalitativně popisný, se kterým Lenin definici začíná)

7) Místo a úloha v historicky pevně stanoveném systému společenské výroby

Třídy jsou velké skupiny lidí, které se od sebe liší svými znaky. Jsou i jiné velké skupiny lidí a ty mají jiné znaky – související s věkem a rozmnožováním lidí, jejich zdravotním stavem, se specifickými činnostmi. Říkáme jim sociální skupiny nebo taky biosociální. Děti a mládež do 18 let, starobní důchodci, invalidní důchodci, ženy na mateřské, studenti SOŠ, atd…

Kdo je proletář? Krátce – je to člověk, který prodává svou schopnost pracovat kapitalistovi za mzdu (tak tomu jest u výrobních proletářů, u služebního proletariátu je to plat). Proletář (námezdní dělník) tvoří hodnotu svou uvědomělou prací. Kapitalista mu nedává plnou náhradu jeho odpracované doby, ale jen část. To, co kapitalistovi zbyde a nezaplatí to dělníkovi, se nazývá nadhodnota (skrze nadpráci). Je to tedy neplacená práce, kterou dáváme kapitalistovi a on ji mění ve svůj kapitál – mrtvou zpředmětněnou práci. Služební proletariát žije z přerozdělené nadhodnoty.

Práci můžeme dělit takto:

práce živá, jejímž nositelem je člověk, který ji vykonává a vkládá do ní své fyzické a duševní schopnosti. Je měřitelná časem i výkonností, množstvím fyzického i duševního úsilí, které obsahuje;

práce minulá, zhmotnělá, jejímž nositelem jsou pracovní předměty i pracovní prostředky i spotřební předměty, lidskou prací vytvořené. Je měřitelná množstvím práce do ní vložené. Výrobní silou se stává pouze ve spojení s prací živou. Umožňuje vícenásobné využití původní živé práce.[2]


Pak máme další kategorie – práce fyzická a duševní, z čehož jedna je vždy nějakou mírou propojena s druhou. Důležitý aspekt práce je, že dokáže vyrobit více, než sama spotřebuje – tedy tvoří hodnotu novou. Pokud se výsledek práce odděluje od bytosti dělníka, je možné si tento výsledek přivlastnit. Kapitalista si přivlastňuje výsledek práce dělníka. To je vykořisťování. Z pohledu dělníka je toto odcizená práce.

Pokud mluvíme o hodnotě výrobku: má hodnotu užitnou – soubor fyzických vlastností daného výrobků. A má směnnou hodnotu – ta je dána společností, společensky nutnou pracovní dobou na jeho zhotovení.

Marx zavedl pojem „lidská bytostná síla“ – to je souhrn mnoha činností a smyslů – je možné ji mnohostranně rozvíjet v řadě účelných (i méně účelných činností) do různých stupňů dokonalosti. Součástí lidské bytostné síly je i pracovní síla. Pokud je člověk po celou dobu svého života pouze pracovní silou, je poroben. Dle Marxe a Engelse je tedy jedním z hlavních aspektů lidského osvobození: střídání prací a činností. Každý člověk bude mít v budoucí společnosti povinnost vykonávat určitou materiální zpředmětňující práci. Každý člověk se bude také podílet na dalších činnostech (službách, veřejné správě, v tvořivé novátorské činnosti, umění…), podle toho, jak konkrétně mnohostranně rozvine jedinec svoji osobnost. K tomu bude nutná nová výchova – mnohostranná.

S vývojem výrobních sil a výrobních vztahů se vyvíjí i ideje a společenská nadstavba celkově. V současné kapitalistické společnosti je populární šířit různé nevědecké ideje, které nemají v realitě zastání (existence různých nadpřirozených bytostí, argument, že komunismus nefunguje z lidské přirozenosti).

Kapitalismus je přežitým systémem už z podstaty, že člověk, ač se buržoazní „vědci“ a další snaží, seč to jen jde, je tvorem společenským. Člověk je na dalším člověku zcela závislý, dnes více, než takřka kdykoliv jindy (s výjimkami…). Stačí se rozhlédnout po běžné domácnosti: Rajčata ze Španělska, auto z Japonska, mouka z Německa, limonáda z Británie, brambory z Polska, počítač se součástkami skoro ze všech kontinentů… Dalším aspektem historického vývoje člověka, jakožto tvora společenského je fakt, že se vyvíjel ve skupinách, neměl drápy, ostré zuby, hustou srst, nadprůměrný zrak, výjimečný čich… Měl jen svůj život ve skupině, aby přežil.

„Komunita byla vším, jedinec ničím. Jen ve styku s ní se člověk rozvíjel, bez styku s ní degeneroval a zanikal. Přežít a rozmnožovat se mohli pouze jedinci bez asociálních vlastností. Egoisté a společensky nesnášenliví jedinci byli exkomunikováni či se sami oddělovali a jejich vlastnosti se tudíž méně snadno dědily. Tak se stalo, že člověk má svou sociální podstatu zakódovanou i geneticky.“[3]

Již například Holbach tvrdil, že „ke štěstí potřebuje člověk druhého člověka“. Zajímavá formulace, nicméně velmi pravdivá. Život v komunitě je pro člověka přínosný i z dalšího hlediska – v největších komunitách mívají lidé největší poměr mozkové hmoty v poměru k ostatní, protože naráží na tolik komplexních problémů společenství a tak dále. Tzv.: „sobecký gen“ neexistuje. Naše biologická podstata nás „odsuzuje ke společenskosti“. I vědci na Harvard a Yale University ve svých nedávných pokusech potvrdili, že prvotní reakcí lidí na „stresové a krizové situace“ je zaměření se na kolektiv. Aby člověk dokázal jednat sobecky, musel na to mít o mnoho víc času, aby si své jednání promyslel.[1] A Karl Marx k tomu píše: „Lidská podstata, to není nějaké abstraktum, vlastní jednotlivému individuu. Ve skutečnosti je to souhrn společenských vztahů.“

Socialismus tedy bude daleko přirozenějším stavem společnosti. Se zánikem třídního rozdělení teprve uvidíme pravé „lidi“.

Kapitalismus plodí svého vlastního kata – proletariát. Třídu, která je přímo vychovávána okolnostmi k tomu, aby jej svrhla. Samozřejmě, můžou být různé utlačované skupiny, ale především proletariát je ten nejrevolučnější. V tomto jsou maoisté naprosto mimo mísu, když selektují různé utlačované skupiny a víceméně náhodně je prohlašují za „revoluční“.

Často jsou spíše lumpenproletářské (neschopné se víc organizovat) nebo maloburžoazní. Maloburžoazie je segment buržoazie stojící na periferii, ale hrající významnou roli. Maloburžoa pracuje na sebe. Občas jde spíše s proletariátem a za změny podmínek zase s buržoazií. Maloburžoazie je nestálá, protože stojí na tomto okraji. Maloburžoa může (celkem snadno) upadnout do krize a stát se proletářem.

Lumpenproletariát vznikal historicky tím, že se příslušníci rozpadlých feudálních družin uchýlili ke krádežím, toulkám a žebrání.

Sloužící proletariát vznikal vstupováním do služeb bohatého pána nebo měšťana, později rozšířená odštěpováním neproduktivních funkcí ve výrobě jako samostatných zaměstnání.

Výrobní proletariát (námezdní dělníci) vznikal tím, že nemajetní vstupovali do námezdních zaměstnání, častokrát nuceně, tato část proletariátu bývala nejpočetnější, ve vyspělých státech se to již mění ve prospěch sloužících proletářů. Námezdní dělník je bezprostřední výrobce. Zdrojem jeho důchodu (obživy) je variabilní kapitál, zde je rozdíl se sloužícím proletariátem, který pobírá plat z nadhodnoty.

Spolu s tím vnikla obrovská skupina nezaměstnaných (tzv.: průmyslová rezervní armáda) Nezaměstnaní jsou nejen námezdní dělníci, ale také sloužící proletariát. Kapitalismus si neumí s nezaměstnaností poradit, je jeho součástí (viz výraz průmyslová rezervní armáda).


Charakter účelné činnosti: 1) Práce – třídy pracující

2) Služba – třídy sloužící

3) Vládnutí – třídy vládnoucí

Dialektický a historický materialismus je nástroj, jež nás k politické ekonomii, tak jak ji rozvinul Marx, dovedl. Historicky bylo mnoho dialektiků a mnoho materialistů, ale tyto směry šly často proti sobě.

Materialismus je myšlenkový pohyb směřující k jednoduchému, jasnému, dokazatelnému vysvětlení pomocí pevně daných pojmů a jimi definovaných zákonů nepřipouštějících výjimek, opírající se o příčinnost nahodilost. Je to hledání řádu v jeho klidu, hledání pevných hranic a přesných definic. Ale svět takový není. Je v klidu a v pohybu zároveň, každý jeho klid je jen zdánlivý, dočasný a je vždy doprovázen jiným pohybem, tento klid měnícím.

Dialektika je naproti tomu myšlenkový pohyb postihující svět v neustálém pohybu a změně, v nichž je vše vždy jen dočasné, nestálé, jedno se proměňuje v druhé a vše je stále ještě tím či oním, ale zároveň už je něčím jiným. Je to myšlení chápající, že přesné a ostré hranice ve světě neexistují, že vedle definovatelných zákonů existuje i univerzální souvislost dějů způsobující, že každá zákonitost je vždy doprovázena zřetězením zdánlivě nesouvisejících zákonitostí a příčin, které způsobují nahodilost. Je to myšlenkový pohyb relativizující vše pevné, určité a stálé, neboť takový svět je.

Materialismus zkoumá hmotu jako věc. Dialektika její pohyb. Dialektický materialismus tedy zkoumá nejelementárnější pohyby a vývoj věcí. Vše souvisí se vším. Můžeme to pozorovat například v chemii, kdy nám díky jednomu atomu vznikne z O2 (kyslíku) – O3 (ozón). To je asi ten nejprimitivnější příklad toho, jak se z kvantity stává kvalita. Což je jeden ze zákonů dialektiky. Dále negace negace – zkoumá jevy, které se zdánlivě opakují. Vždy se však „opakují“ jinak. Minimálně v času a prostoru. A dále jednota a boj protikladů – vše je vnitřně rozporné, každá jednota vzniká vnitřními rozpory. Každá jednota je dočasná, vše jevící se nehybné – je nehybné jen dočasně. Hmotu nejde stvořit, ani zničit. Stejnětak pohyb a čas a prostor, jakožto možnosti existence hmoty. Rozpory mají různou povahu: hlavní a vedlejší, vnější a vnitřní, nutné a nahodilé… Výsledkem rozporu je odraz. Většinou boj protikladů posouvá vývoj kupředu, ale nemusí tomu tak být nutně vždy. To můžeme pozorovat i u historického vývoje. Například kontrarevoluce roku 1989, které jsou příkladem toho, že vývoj může udělat i „kotrmelec vzad.“ Dějinotvorné síly jsou však na naší straně. Systém nastolený pádem stalinismu se již blíží ke svému konci. Kapitalismus nemůže expandovat do nekonečna.

Revoluce je tedy nevyhnutelná, ale někdo ji musí zrealizovat a dávat ji směr. Od toho jsme tu my, trockisté (bolševici-leninisté). Revoluční organizace však nevznikne nic neděláním a přebíráním malicherností, nýbrž neustálou přípravou, učením a praktikováním.

Jak řekl Jean Léonce Jaurès: „Přeberme z minulosti oheň a ne popel.“

Poznámky

[1] Ward, Adrian F. „Scientists Probe Human Nature--and Discover We Are Good, After All“. Scientific American, 2012.

[2] Ledvina, František „Ekonomická činnost lidí“, marxismus.cz

[3] Ledvina, František „Vývoj člověka“, marxismus.cz

#IMT #trockismus #bolševismus #teorie

221 zobrazení