Britská mezinárodní charitativní organizace Oxfam 22. ledna 2018 vydala zprávu, která potvrzuje mnohé z toho, co my marxisté tvrdíme. Totiž to, že globalizovaný kapitalismus se vyčerpal, a je již dávno za svým zenitem. Oxfam zároveň svojí zprávu takticky vydal v období Mezinárodního ekonomického fóra 2018 ve švýcarském Davosu.
Hlavním obsahem zprávy je informace, podle které 82% veškerého loni vyprodukovaného bohatství na této planetě šlo do rukou nejbohatšího jednoho procenta naší civilizace. Zároveň zpráva uvádí informaci, že chudší polovina naší planety (3,7 miliard lidí) si nepolepšila vůbec. Ani o jedinou korunu.
A co více, loňský rok byl ve znamení největšího nárůstu počtu dolarových miliardářů za celou historii. V průměru na této planetě přibyl jeden miliardář každé dva dny. Takovýto nárůst by dokázal odstranit světovou extrémní chudobu celkem sedmkrát. Jak se ve zprávě Oxfamu uvádí, tento nárůst miliardářů není symptomem prosperující ekonomiky, ale symptomem jejího úpadku.
Jak si však tito miliardáři získali svoje bohatství? Svými schopnostmi? Znamená snad, že pokud jsou například milionkrát bohatší než my, že my jsme milionkrát více neschopní než oni? Nikoliv, získali si ho na základě naší špatně placené práce. Na základně naší schopnosti pracovat. Na základě práce nás tady v Česku i jinde na světě, která je často vykonávána v nebezpečných podmínkách a za mzdy hluboko pod limitem možnosti důstojného přežití. Stačí se jen podívat do Prahy, kolik lidí zde má problémy se zaplacením zdejších extrémně vysokých nájmů ze svých nízkých příjmů a končí na ulici a v dluzích.
Ne náhodou jsou mezi těmi nejhůře placenými vrstvami pracujících na této planetě zejména ženy. A ne náhodou jsou mezi těmi absolutně nejbohatšími téměř samí muži.
Zpráva dále uvádí tyto informace:
Od roku 2010 roste bohatství světových miliardářů ročně v průměru o 13%, a zároveň mzdy zaměstnanců o pouhé 2%.
Řediteli či hlavnímu manažerovi společnosti, prodávající značkové oblečení, trvá průměrně pouhé čtyři dny, aby si vydělal to co průměrný zaměstnanec bangladéšských textilek za celý svůj život.
Stálo by 2,2 miliardy amerických dolarů ročně, aby se mzdy všech 2,5 milionů pracovníků textilek ve Vietnamu dostaly na existenční minimum. To je třetina sumy, která byla vyplacená bohatým akcionářům od pěti nejbohatších textilních společností v roce 2016.
Tyto obrovské a prohlubující se majetkové rozdíly na této planetě přiživuje fakt, že dochází k omezování práv zaměstnanců a k posilování vlivu velkých světových společností nad vládami v jednotlivých zemích.
Klesající míra extrémní chudoby díky kapitalismu je mýtus. Statistiky ukazují, že extrémní chudoba klesá pouze ve dvou zemích světa – v Číně a Brazílii. Obě tyto země jsou zároveň charakteristické tím, že odporují logice kapitalistického volného trhu v tom ohledu, že mají vysoký podíl státního sektoru v domácí ekonomice, a skrze zisky z něj platí nejchudším lidem sociální programy. Ne tak jiné rozvojové země, kde svoje projekty významnou měrou uplatňuje Světová banka. V zemích centrální Afriky, kde je jen velmi nízký podíl státu na domácí ekonomice, extrémní chudoba naopak narůstá jak procentuálně, tak i na počet obyvatel.
Kapitalistická krize je naší krizí, ne krizí bohatých
Výrobní prostředky této planety jsou rozvinuty na takovou úroveň, že neexistuje žádný racionální důvod proto, aby kdokoliv musel žít v bídě. Žijeme v období pokračující kapitalistické krize, která má své počátky v roce 2008. Není to krize jaké známe z minulosti. V minulosti byly krize zapříčiněné zejména nedostatkem. Neurodilo se dostatek pšenice? To znamenalo dříve krizi, ze které vyvěral hladomor.
Dnes však krize vychází naopak z extrémní nadprodukce. Pracující lidé celého světa jsou svými šéfy čím dále tím více vykořisťováni pro možnost stabilní produkce levného zboží v rámci konkurenčního boje firem. Dochází ke stále většímu zvyšování norem a nasazování nových technologií pro zefektivnění a zlevnění produkce, zatímco zisky plynou do kapes jejich vlastníkům, a ne těm lidem, co ty stroje obsluhují. To má za následek, že neexistuje dostatečná kupní síla, co by mohla takové množství vyrobeného zboží koupit, a proto je mnoho čerstvě vyrobených produktů včetně jídla likvidováno.
Ve světě je jídla ohromná nadprodukce. Přibližně třetina až polovina vyrobeného jídla se vyhodí, aniž by ho někdo konzumoval. Zároveň máme ve světě téměř celou jednu miliardu lidí, kteří trpí na jeho nedostatek. Lidé, co pracují ve skladech s potravinami, to vidí sami, kolik se toho u nich v práci vyhodí, protože není možnost zboží prodat. A tak je to i s většinou ostatních komodit.
Světový kapitalismus vykořisťuje nás všechny a drancuje naší planetu ve jménu zvýšení efektivity výroby. Žijí však bohatí miliardáři v chudých industriálních městech, kde kvůli jejich fabrikám lidé umírají na rakovinu, kvůli tomu, jak znečišťují ovzduší? Nikoliv. Bohatí miliardáři žijí daleko od katastrofy, kterou vytvářejí. Zničený ekosystém je problém chudých.
Rovněž jejich ztráty jsou problémem chudých. Světový kapitalismus se dnes nachází v situaci, kdy už nemůže ekonomickou rovnováhu vytvářet jinak, než likvidováním rovnováhy sociální, čímž vytváří i nerovnováhu politickou sám proti sobě. Podřezává si sám pod sebou větev. V roce 2017 například došlo k velkým ekonomickým problémům několika italských bank. Jak byl tento problém řešen? Bylo uvolněno velké množství peněz italských daňových poplatníků na likvidaci tohoto problému. Těch stejných peněz, které by místo bankéřům mohly být vyplaceny na stavby škol, nemocnic atd.
Světový kapitalismus zároveň sedí na obrovské hoře dluhů, který neustále vlastní vlády v jednotlivých zemích, a zároveň na obrovské hoře mrtvých peněz, které nejsou do ekonomik investovány jen proto, že z toho nekouká žádný zisk pro investora. Světová všeobecná míra zisku stabilně klesá, což způsobuje o to větší váhavost investorů.
Jediné řešení má jméno socialismus
Dříve bylo možností řešit obrovskou nadprodukci válkou. Válka zlikvidovala výrobní prostředky a zboží a ekonomika se mohla znovu rozběhnout. Dnes však by již světová válka se současnými technologiemi znamenala devastaci planety jako celku, včetně jejích miliardářů. Jedinou možností, jak z toho ven, se tedy stává revoluce.
Stále více zejména mladých lidí na celém světě si uvědomuje, že je v jejich vlastním zájmu překonat tento zastaralý systém, který své problémy háže na jejich bedra. A bude je házet navždy a čím dále tím intenzivněji, dokud to tomu systému dovolí. Tito lidé hledají alternativy. Objevují zaprášené knihy o marxismu a zajímají se o to, jak tento systém překonat.
Uvědomují si tak jako my, že je třeba tvořit svět, kde společenská produkce bude prospěšná celé společnosti, a ne jen jejím jednotlivcům. Kde bude místo anarchie volného trhu existovat jasný ekonomický plán. Sovětská centrálně plánovaná ekonomika i po stalinistické degeneraci dělnického státu dosahovala excelentních výsledků, a to vše za situace, kdy nezaměstnanost neexistovala, kdy bydlení bylo právem a zdravotnictví a školství bylo dostupné všem. Byla to ona, kdo schopností vyrobit více vojenské techniky v druhé světové válce porazila silně industrializované Německo. Je určitě důležité také se ptát, proč se tedy režim východního bloku zhroutil, ovšem to je téma na jeden celý samostatný článek.
Pokud se dříve dařilo s tehdejšími technikami ekonomického plánování takovýchto výsledků dosahovat, jak snadné by to bylo dnes v éře moderních technologií, které dokáží ekonomiku plánovat na základě zadání vstupních dat?
Vidíme ono obrovské plýtvání a neefektivitu, kterou ztělesňuje současná kapitalistická ekonomika. Kolik se vyhodí komodit, které lidé na této planetě potřebují? Proč velká část vysokoškoláků končí ve špatně placených zaměstnáních mimo svůj obor? Znamená to snad, že v Česku a na celém světě nepotřebujeme učitele, vědce a doktory? A proč ve fabrikách trávíme tolik času, když se námi produkované hodnoty stejně vyhazují?
Zamysleme se nad tímto, až zítra půjdeme do práce…