Vyhledat
  • IMT

Francouzský zákoník práce a slabiny dělnického hnutí


Hnutí obnovených stávek, které bylo zahájeno v několika klíčových odvětvích hospodářství v uplnyulých třech týdnech, mělo za okamžitý následek zesílení mediální propagandistické kampaně zaměřené na mobilizaci proti pracovnímu právu již od začátku března.


Extrémní agresivita této propagandy, která je organizována na nejvyšší úrovni státu a šéfů, odráží nenávist a strach, který při této mobilizaci zažívají rafinérští a přístavní dělníci. A to z dobrého důvodu: paralyzováním důležitých odvětví hospodářství obnovené stávky ukázaly tyto stávky cestu k možnému vítězství proti pracovnímu právu. Jak již bylo uvedeno v březnu, teprve rozvoj obnovené stávky zahrnující rostoucí počet hospodářských odvětví je schopen způsobit odstoupení vlády.

V současné době tyto stávky ukázaly obrovskou sílu dělnické třídy. Žádné kolo se přeci neotočí a žádná žárovka nerozsvítí bez svolení pracujících. Tato pravda je nesnesitelná pro kapitalisty, protože má revoluční důsledky. Ostatně, pokud jsou to dělníci, kteří umožňují všechny kritické činnosti ekonomiky země, proč by neměli být oni sami jeho pány? Proč nechat ekonomiku a stát v rukou hrstky obřích parazitů – šéfů firem CAC 40 a jejich pravicových nebo „levicových“ politiků?

Naši oponenti vynesli tuto otázku sami, a to tak, že neustále opakovali slova premiéra Manuela Vallse: „CGT [odborová konfederace] neurčuje práva v této zemi.“ To je pravda, je to totiž MEDEF [sdružení hlavních představitelů zaměstnavatelů], které v současné době udává zákon v této zemi. Současné hnutí však klade důraz na nesmírný potenciál síly dělnického hnutí. Pracovníci elektrárenské společnosti EDF upozornili prezidenta MEDEFu – Pierra Gattaze na tuto skutečnost přerušením přívodu energie do jeho rekreačního objektu tím, že přepnuli více než jeden milion domů do levnějších, mimošpičkových sazeb. Proto, pokud to opravdu bylo dělnické hnutí, které „utváří zákon“ namísto velkých podniků, neměly by se věci zlepšit pro masy obyvatelstva? To jsou otázky, které vyvolalo prohlášení Manuella Vallse v myslích řad pracujících. Ve snaze obrátit „veřejné mínění“ proti CGT a bojujícím dělníkům, poskytl premiér materiál pro politickou diskuzi k této zásadní otázce: Kdo by měl řídit společnost? Kdo by měl „utvářet zákon“: menšina profitujících kapitalistů, kteří ničí ekonomiku – nebo masa pracovníků, kteří produkují všechno bohatství?

Novináři a publicisté z hlavních kapitalistických médií, povzbuzeni vládním prohlášením a Pierrem Gattazem, odhodili svou poslední „objektivitu“ a přidali se k velkému reakčnímu sboru: Problémem ve Francii, jak vidíte, je CGT; obyvatelstvo je „rukojmím menšiny radikálních útočníků“ – a tak dále, čtyřiadvacet hodin denně ve všech hlavních médiích. Ředitel Le Pointu (francouzského týdeníku o politice), Franz-Olivie Giesbert dokázal překonat dokonce i nechvalně známého publicistu Erica Zemmoura v jeho vyhrocené rétorice tím, že dal CGT a Islámský stát do stejné roviny. A potom je třeba se CGT zacházet stejně jako s IS! Jednou větou, Giesbert odhalil pravý účel „nouzového stavu“ a anti-demokratických opatření přijatých v reakci na útoky v lednu a listopadu roku 2015. Všechna tato opatření jsou zaměřeny ne na teroristy, ale na naše demokratická práva, demokratická práva dělnického hnutí – včetně „teroristů“ a „zločinců“ ze CGT, abychom citovali pretidenta MEDEFu. Jedná se o další důležité politické ponaučení, které uniklo z pera buržoazního reportéra.

Tlačením svých oponentů do tvoření těchto politických výroků proti stávkujícím a jejich organizacím měly stávky za následek politizaci diskuze. Vezměte si jiný příklad. CGT je na každém televizním kanále a rádiové frekvenci obviňována z „výsměchu demokracie“. Jak to? Protože odmítla autoritu parlamentu a prezidenta republiky „voleného lidem“ v roce 2012. „Demokratické instituce“ jsou ohroženy „menšinou radikalizovaných odborářů“. Opět se ale argumenty obrátily proti jejich autorům. Za prvé, použití vyhlášky 49-3 s cílem obejít parlament 10. května ukázalo postoj samotné vlády vůči demokratickým institucím. A jak mobilizovaní dělníci nyní tvrdí, „stávka je naše 49-3“.

Za druhé, prezident François Hollande nebojoval roku 2012 o závazek ke zničení zákoníku práce. Spíše nazval „finance“ jako svého „nepřítele“ a slíbil zlepšit osud dělníků, mládeže, nezaměstnaných a důchodců. Ale jakmile se dostal k moci, jeho politika byla řízena zájmem o „financování“ a obecně velké podniky na úkor zbytku populace. A chce po dělnících – ze kterých pro něj v roce 2012 většina hlasovala – aby si klidně nechali vzít svá práva poté, co byli opět zrazeni vedením Socialistické strany?

Ne, Holland a Valls nepředstavují „většinu lidí“; reprezentují a slouží hrstce miliardářů, zatímco oni sami živoří hluboko v neoblíbenosti. Naproti tomu, aktivisté ze CGT hájí v tomto boji zájmy celé pracující populace. Skutečná demokratická „většina“ je na straně stávkujících a jejich odborů, nikoli na straně Elysejského paláce, parlamentu nebo MEDEFu. Takhle velké množství pracujících chápe situaci. Buržoazní (a zkorumpované) „demokratické instituce“ jsou více zdiskretizované, než kdy byly.

Problém vedení


V první řadě, mediální útoky proti stávkám a CGT nemají vliv na masivní podporu, kterou hnutí má. To není jediné, co průzkumy ukazují, také velký úspěch stávkového fondu, který zahájil info’com-CGT [odborová pobočka pracovníků ICT]: k dnešnímu dni více než 260 tisíc získaných eur. Kdyby národní vedení CGT zorganizovalo opravdovou finanční kampaň solidarity se stávkujícími, bylo by toto číslo nepochybně mnohem vyšší.

Podpora hnutí je zde proto silná. Ale to se může změnit. Pokud se blokáda a obnovená stávka nebude nijak významně rozvíjet a pokud se rychle nerozšíří do nových sektorů hospodářství, je nepravděpodobné, že vláda ustoupí. To znamená, že pro nedostatek výhledů na vítězství, by hnutí mohlo přijít o podporu veřejnosti. A to je cílem Vallse a Hollanda. Hlavní nebezpečí není proti-odborová propaganda vlády, ale relativní izolace mobilizovaných sektorů.

Především pracovníci zabývající se obnovenou stávkou nemůžou vydržet donekonečna. Již ze své podstaty, šíření hnutí musí být rychlé. Z tohoto úhlu pohledu musíme uznat, že je situace různorodá. Do hnutí vstoupili i zaměstnanci třídíren odpadů. Každý den je po celé zemi, mimo jiného, organizováno blokování činností, zahrnující především iniciativu pracovníků elektřiny a plynu. Dne 7. června CGT vyhlásila stávku ve 3 ze 4 podniků Amazonu ve Francii – kde jsou, jak známo, špatné pracovní podmínky – a „obnovené akce v mnoha potravinářských společnostech (Nestlé 56, Harribo Perrier 30, Jacquet 63, Tabac Le Havre…), strojírenských továrnách (LME 59 Iveco 07 Annonay, Peugeot Mulhouse…), obchodech (Intermarché, Leclerc 31) a sklárně (Verralia…)“. Všechny tyto stávky jsou velmi významné. Ukazují mimořádný potenciál. Současně však hnutí ustupuje v rafineriích, které byly všechny ve stávce 24. května. Majitelé několika rafinérií jsou zapojeni do intenzivního manévrování s přerušením stávky držením „konzultací“ nad dělnickými shromážděními. Většina pracovníků silniční dopravy se již vrátila do práce. Stávka na železnici SNCF není dostatečně silná, aby dokázala ochromit provoz. V síti RATP (pařížská doprava) nejsou viditelná žádná narušení.

Dynamika je tedy rozporuplná. A jak je tomu vždy, vláda neustoupí tak snadno: za prvé proto, že zákoník práce hraje pro velké podniky velmi důležitou roli v boji proti reformě; za druhé, protože vláda se obává, že vítězství dělníků podpoří nové mobilizace. To je to, co vedení CGT mělo vysvětlit, místo jednoduchého vítání mobilizace – ignorování svých slabin – a zasévání iluzí o možném dopadu „akčního dne“ 14. června (který se odehrál příliš dlouho po začátku obnovených stávek). Akční den, 14. června sám o sobě – ikdyž je silný – nedonutí Hollanda a Vallse ustoupit. Nezapomeňme také, že na podzim roku 2010, Sarkozy a Fillon neudělali nic navzdory třídenní akci, která každý den vyslala do ulic více než 3 miliony lidí. Dokud nebude jednou z fází obnovených stávek rozšíření, akční den 14. června nic nezmění.

Kvůli absenci všeobecného hnutí se stávkující pracovníci budou muset pokusit bojovat o záruky ze strany svých zaměstnavatelů před jejich návratem do práce. Vláda usiluje o podporu scénáře, který jsme viděli u pracovníků silniční dopravy. Bylo by absurdní obviňovat dělníky z těchto sektorů. Odpovědnost za tuto situaci dopadá na celostátní vedení odborů zapojených do tohoto hnutí, kteří neberou skutečnou dynamiku boje dostatečně v úvahu a volají po „pokračování a zesílení mobilizace ve všech formách“, když jediná „forma“ mobilizace, která může vést k vítězství je rychlé šíření obnovené stávkové akce do maximálního počtu ekonomických sektorů.

CGT nadále vyzývá k mobilizaci „za účelem dosáhnout zrušení dosavadního zákoníku práce … a získat nová práva se zákoníkem práce pro 21. století.“ Zrušení zákoníku práce je samozřejmě hlavním požadavkem a to by také tak mělo zůstat. Musíme se bránit proti útokům vlády. Ale mnozní pracovníci – především pracovníci veřejných služeb – se necítí bezprostředně ohroženi tímto zákoníkem, který na ně na papíře nemá žádný přímý vliv (i když ve skutečnosti je jakýkoliv krok zpět v soukromém sektoru krok zpět i ve veřejném sektoru). Naopak, velký počet zaměstnanců v soukromém sektoru již čelí ustanovením zákoníku práce. Z tohoto důvodu by měly být kladné i záporné požadavky začleněny do platformy hnutí – například mzdy či pracovní doba – které jsou schopny přivést nové vrstvy pracujících do akce. Z tohoto hlediska jsou „nová práva zákoníku práce 21. století“ příliš vágním prostředkem bez skutečného konkrétního obsahu. A to nepřesvědčí nikoho vstoupit do boje.

Po mnoha letech reforem a odříkání jsou pracující ochotni bojovat a současná hnutí to jasně ukazují. Ale proti soupeřům, jako je Valls, Hollande a Gattaz, potřebuje hnutí vedení, které bude bojovat až do konce, a to útočnou strategií, která odpovídá skutečné rovnováze sil a skutečné dynamice boje. V případě absence vedení odborů by pracovníci a odoráři měli vzít věci do vlastních rukou. Zastupitelstva pracovníků musí být propojena na lokální, regionální a celostátní úrovni prostřednictvím volených a odvolatelných delegátů za účelem poskytnutí demokratické struktury hnutí, která je schopna plně vyjádřit militantnost dělníků, rozvíjet hnutí a přejít do útoku. Demostrace 14. června v Paříži by mohla být vhodným okamžikem pro uspořádání setkání delegátů ze zastupitelstev aktivních v celé zemi. Není času nazbyt!

#antikapitalismus #mezinárodní #organizace

2 zobrazení