Vyhledat
  • IMT

Lenin a vláda sovětů



Mladí

Lenin se narodil 22. dubna 1870 do rodiny uznávaného školského inspektora a reformátora školství, vyznamenaného i carovým režimem, Iliji Nikolajeviče Uljanova a Marie Alexandrovny Uljanovové. Zpočátku žil Vladimír Lenin celkem poklidným životem. Do politiky zavítal teprve poté, co byl 8. května 1887 jeho starší bratr, Alexander Uljanov, popraven na rozkaz carské vlády za podíl na atentátu proti carovi Alexandru III., a stal se členem revolučních proticarských organizací. Měl ještě tři sestry a jednoho dalšího bratra. Několik let byl právníkem v Samaře a posléze se v roce 1893 přestěhoval do tehdejšího ruského hlavního města, Petrohradu. Zde se později stal členem místních marxistických kroužků, které sjednotil do skupiny Svaz boje za osvobození dělnické třídy, a navázal spojení se skupinou kolem Georgije Plechanova, „otce ruské sociální demokracie“. V prosinci 1895 byl Lenin zatčen, 14 měsíců vězněn a v roce 1897 carskou vládou vykázán do vyhnanství v sibiřské vesnici Šušenskoje.

Politický život


V červenci 1898 si Lenin vzal za ženu socialistickou aktivistku, Naděždu Krupskou. V dubnu 1899 se stal známým mezi ruskými marxisty-sociálními demokraty poté, co vydal jednu ze svých nejslavnějších knih, „Vývoj kapitalismu v Rusku“. Získal si uznání mnoha starých revolučních veteránů a marxistických revolucionářů, zejména Georgije Plechanova, který byl v té době jeho učitelem. V roce 1900 pak odjel do exilu a cestoval po Evropě, kde později spoluzakládal socialistické listy Jiskra za pomoci Julia Martova, jenž se později stal Leninovým oponentem.

Rok 1903 se stal pro Lenina klíčovým, ruská sociální demokracie se po vnitřních rozporech z hlediska několika organizačních a praktických otázek rozdělila na „radikální“ bolševiky a „umírněné“ menševiky. Z počátku byl tento popis nepřesný, neboť dlouhou dobu byla revolučnost menševiků nemenší než bolševiků. Lenin začal organizovat a vést bolševiky. Pojem bolševik je z ruského slova bolšinstva tedy „většina“, neboť těsná většina podpořila na druhém sjezdu strany Leninova stanoviska o budování strany, ovšem po většinu pozdější doby byli bolševici v celkové početní menšině oproti menševikům, kteří získali s kooperaci se Stranou socialistickou revolucionářů­(Eserů) značný vliv na ruské revoluční hnutí.

V roce 1905, po dlouhé hospodářské krizi a krvavé prohře ruské armády ve válce s Japonci, se v Petrohradě rozhořela revoluce jako odpověď na střelbu carských vojáků do pokojné prosebné demonstrace směřované k carovi, vedené popem Gaponem. Lenin se vrátil do Ruska a účastnil se revoluce. V Petrohradě začaly být vytvářeny sověty a byla vyhlášena Dělnická poslanecká sněmovna v čele s menševikem a budoucím sovětským státníkem a lidovým komisařem, Lvem Davidovičem Trockým. Revoluce se ovšem zasekla ve slepé uličce a byla poražena kontrarevolucí caristických sil. Bolševici i menševici byli po stovkách zatýkáni a odvlékáni k soudům, ruský lid byl znova zotročen carem Mikulášem II.

Zde bych rád rozebral stručně vztah mezi L.D.Trockým a V.I.Leninem, který je některými dnešními „levičáky“ – stalinisty překrucován. Z počátku, zejména po rozkolu v sociální demokracii, L.D.Trockij ve své knize „Nové politické úkoly“ velice ostře kritizoval Lenina a obhajoval Plechanova a menševiky (ostatně sám byl členem menševické frakce). Později se ovšem vztahy mezi Trockým a Leninem znormalizovali a Trockij se stal důležitým spolupracovníkem a přívržencem Lenina. Oficiálně stále člen menševiků, se v letech první světové války přesunul na pozici bolševiků. Právě rok 1914 byl důležitý pro celý svět. Německý imperialismus vstupující do své agresivní fáze vyvolal válku „Centrální mocností“ proti „Dohodě“. Evropa se začala utápět v krvi a západní sociálně demokratické strany vychované v reformistickém duchu, odhodily „po dobu války“ nepohodlný kabátek dělnického internacionalismu a začaly podporovat „své národní vlády“ – hlasovaly v parlamentech pro válečné úvěry, anebo rovnou vyslaly své zástupce do buržoasních, militaristických vlád.

Ještě v roce 1915, tedy přibližně po prvním roce války, se ve švýcarském Zimmerwaldu konala konference centristických a levicových protiválečných sil Socialistické internacionály s cílem probrat stanovisko k válce. Proti centristické většině, která svůj antimilitarismus spojovala částečně s pacifismem a nechápala bankrot celé politiky Druhé internacionály a nutnost revolucionářů se s ní rozejít, se zorganizovala tzv. Zimmerwaldská levice vedená Leninem, jejímiž členy byli dále Zinověv (Rusko), Radek (Polsko), Berzin (Lotyšsko), Hoglund (Švédsko), Nerman (Švédsko), Platten (Švýcarsko) a Borkhat (Německo)., která žadala revoluční boj proti válce a razila hesla porážky vlastní vlády ve válce a přeměny imperialistické války na války pracujících proti buržoasii. Zimmerwaldská levice byla podporována levicí německé sociální demokracie kolem Rosy Luxemburgové, Karla Liebknechta, France Mehringa a Kláry Zetkinové, stejně jako internacionalis­tickými skupinami v dalších zemích a většinou italské a bulharské levice.

Od revoluce v roce 1905 do počátku 1. světové války vydal Lenin mnoho knih, které ukázaly v jasném světle jeho politické názory a pozice. Mezi nejznámější patří: Právo národů na sebeurčení – vyjadřující revoluční stanoviska k osvobození národů. Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci – o rozporech bolševiků a menševiků v otázkách třídní hegemonie v buržoasně demokratické revoluci, účasti v revolučně demokratické vládě, vztahu k rolníkům a liberální buržoasii. Úkoly ruské sociální demokracie – název mluví za vše.

Revoluce


V únoru 1917 již byla situace v Rusku extrémně napjatá. Ruská armáda šla, až na vítěznou Brusilovovu ofenzivu, od porážky k porážce. Zásobování kolabovalo, spoje nefungovaly, finance šly na válku, hospodářství bylo rozvrácené, demokratická práva krvavě pošlapávána carskými generály, byrokraty i samotným carem. To byla situace, která již dále nemohla trvat.

Stalo se něco, co nikdo nemohl předpokládat. 8. března 1917 bolševici i menševici očekávali, že nedojde k žádným větším akcím, maximálně pár meetingů a menším stávkám. Než se ale nadáli, už ráno stávkovala polovina petrohradských továren a průmyslových podniků. Ženy-dělnice, které neměly chléb pro své děti a jejichž muži krváceli v nesmyslné imperialistické válce na frontě, započaly únorovou demokratickou revoluci proti carovi. Během pár dní zkolaboval carský režim, kozáci odmítli střílet na demonstranty a stávkující, z kronštadtských námořníků se stali rudí námořníci, jenž se zbraněmi v ruce povstali proti utlačovatelským důstojníkům a generálové de facto sesadili nenáviděného cara. Respektive doporučili mu odstoupit, ale spíše šlo o výhružku.

Bolševici a menševici se začali reorganizovat. Lenin se začal připravovat na návrat z exilu a byla vyhlášena Prozatímní vláda, která si předsevzala za úkol uzavřít mír a dovršit úkoly buržoazní demokratické revoluce. Leč ani jedno neprovedla.

Hlavními bolševickými předáky v Petrohradě byli tehdy Stalin a Kameněv, kteří se právě vrátili ze sibiřského vyhnanství. V rozporu s rozhodnutími stranických orgánů se zmocnili vydávání bolševických novin Pravda, kde razili politiku „kritické podpory“ Prozatímní vládě a iluze v její demokratickou mírovou politiku. Kameněv v jednom svém článku zašel až k podmíněné podpoře další účasti Ruska v imperialistické válce.

Lenin se do Ruska vrátil až v dubnu a sebou přivezl i zbraň těžkého kalibru – Dubnové these, jejichž radikalita vyděsila i bolševické vedení, které z počátku odmítalo tyto these vydat. V Dubnových tezích Lenin rozvedl úkoly přechodu k socialistické revoluci, program nacionalizace půdy, sloučení bank, ustavení dělnické kontroly, odmítnutí jakékoliv podpory Prozatimní vládě a nutnosti budovat novou, revoluční internacionálu. Dubnové teze žádaly okamžitou likvidaci byrokracie, všeobecné ozbrojení pracujícího lidu, nastolení demokratického míru, vyhlášení demokratických práv a svobod, prohlásily Prozatímní vládu za zločineckou a zpátečnickou, když se bála uzavřít mír (neb byla vystavena potencionální vojenské převaze Dohody a caristických generálů). Dále v tezích vyzíval bolševiky, aby se nebáli říct, že v Sovětech, které začaly po únorové revoluci růst jako houby po dešti, jsou v menšině. Poprvé otevřeně vyhlásil v tezích místo nastolení parlamentně-demokratické republiky, republiku sovětů – zástupců dělníků, rolníků a vojáků. Tyto teze byly pěstí na oko menševikům i částí bolševiků (Kameněv). Lenin ostře vyčinil redakci Pravdy za její politickou linii v březnu 1917. Měsíc po Leninovi se do Ruska vrátil i Lev Trockij a ještě na Finském nádraží započal protiválečnou aktivitu. V době války se ostře posunul na stanovisko bolševiků a s menševiky v podstatě rozvázal kontakt. Trockij a Lenin započali spolupracovat. Lenin pracoval zejména ve Vyborském obvodu, dělnické čtvrti Petrohradu, kde bolševici byli nejsilnější a kde byly štáby Rudých gard, dělnických paramilitarních jednotek chránících továrny před sabotážemi. Bolševická politika si získávala stále větší sympatie mezi dělnickými masami a nespokojenými vojáky.

Červen 1917 znamenal velkou ztrátu politického kapitálu Prozatímní vlády, když Alexander Fjodorovič Kerenský, ministr války Prozatímní vlády vyhlásil „Kerenského červnovou ofenzivu“. Výsledkem byla drtivá porážka ruské armády a ústup o další desítky kilometrů. V červenci 1917 již řadovým bolševikům, rudým gardistům a rudým námořníkům v Petrohradě „došla trpělivost“ a vyhlásili revoluční povstání s cílem svrhnout vládu. Bolševičtí vůdci se snažili povstání zkrotit, tušíce, že ještě nenastala správná doba, že síly revoluce ještě nejsou připraveny k převzetí moci. Přesto, když už bylo povstání v plném proudu, se bolševičtí vůdci k povstání připojili, neboť neúčast by byla stávkokazectvím, opuštěním mas. A jak správně tušili, povstání bylo předčasné a neopíraje se o moc sovětů, zhroutilo se po krvavém útoku kozáckých regimentů jako domeček z karet. Lenin a Zinověv uprchli do finského exilu a Trockij s mnoha dalšími bolševickými vůdci (Kollontajová, Lunačarský, Krylenko, Raskolnikov) byli pozatýkáni a vrženi do vězení.

V září se karta obrátila. Vypuklo další povstání, neorganizované ovšem revoluční levicí, nýbrž extrémistickou pravicí tvořenou kozáky a černosotěnci pod vedením Lavrentije Grigorijeviče Kornilova. Prozatímní vláda propustila bolševiky z vězení pod podmínkou, že zastaví pučisty. Bolševičtí agitátoři se proto na rozkaz Ústředního výboru a Trockého vydali „zastavit“ pučisty. Když kozáci táhli na Petrohrad, bolševická agitace je přiměla zastavit povstání, pochopit co se děje a vrhnout do vězení Kornilova. Tehdy bolševici získali znova svůj politický kapitál. Lenin se vrátil z exilu a po dobu celého září a října připravoval stranu na povstání proti Prozatímní vládě a svržení kapitalismu. Bolševici nabývali na síle a moci, zatímco Kerenský a spol., ztráceli svoje pozice jednu po druhé. Na prvním sjezdu sovětů (rad zástupců dělnictva, rolnictva, vojska a námořnictva) v červnu 1917 drtivě převažovali menševičtí a eserští zástupci. Bolševici měli pouhých 105 z celkového počtu 1090 delegátů. Od té doby ale bolševici značně posílili, zejména na průmyslovém severu země s jeho velkými a militantními dělnickými centry.

Na druhém sjezdu sovětů v říjnu 1917 měli bolševici hned na začátku nadpoloviční většinu, když z 650 delegátů bylo 390 bolševiků či s bolševiky sympatizujících. Bolševici razíce hesla „Všechnu moc sovětům“, „Mír, půdu a chléb!“ si získali většinu podpory sovětů. Ke konci sjezdu již bylo přítomno 900 zástupců (z důvodu technických potíží nikdy nebyl zaznamenán přesný počet a mnoho z oněch 900 zástupců byli jen lidé s „poradním hlasem“), z nichž přibližně 400 bylo bolševiků či s bolševiky sympatizujících a 190 Eserů, z nichž přibližně 114 bylo s bolševiky sympatizujících. Bolševici a leví Eseři vytvořili v podstatě revoluční koalici.

Druhý den sjezdu sovětů byl nejrevolučnější událostí světových dějin. Lenin s bolševickými sověty, jež měly s levými Esery nadpoloviční většinu, schválili dekret o míru a posléze i dekret o půdě. Zároveň s tím se 505 sovětů vyslovilo pro prohlášení Prozatímní vlády za zločineckou a postoupení veškeré politické, vojenské a ekonomické moci země sovětům. Dalších 162 sovětů, převážně z oblastí hospodářsky a politicky zaostalých, z dálného východu a Sibiře, se postavilo proti bolševikům a moci sovětů.

Ve 20 hodin 25. října (podle starého ruského kalendáře) 1917 zaútočili bolševičtí rudí gardisté a námořníci vedeni a organizováni Trockým, Antonovem-Ovsejenkem, Podvojským, Krylenkem, Joffem, Dybenkem a dalšími bolševickými vůdci na slabě hlídaný Zimní palác, kde zasedala Prozatímní vláda.Téměř bez boje zlikvidovali odpor junkerské pěchoty a ženského „oddílu smrti“ a zatkli Kerenského vládu.Kerenský sám ovšem již ráno prchl přestrojen za ženu v automobilu amerického velvyslanectví, za kozáky generála Krasnova jež se shromáždili u města Gatčina.

Lenin a nově nastupující vláda Rady lidových komisařů byli spolu s celým sjezdem Sovětů z něhož odešli poražení praví menševici a praví Eseři, povzbuzování politickými a vojenskými úspěchy revoluce, když se zjistilo, že téměř každý střelecký či motostřeleckým prapor jež Kerenský vyslal proti sovětům se přidává k sovětům a uznává je za jedinou legitimní vládu.

Revoluce v Rusku zvítězila.

První krůčky Leninovy vlády


Dne 25. října 1917 Rada lidových komisařů, v jejímž čele stál jako předseda Lenin, odňala půdu velkostatkářům a předala ji do užívání rolníkům a rovněž vyhlásila okamžité třicetidenní příměří, po němž bude následovat demokratický mír bez anexí a kontribucí a utlačování slabých národů. Po celý další týden se Lenin a bolševická vláda setkávali s jednou sabotáží technicko-byrokratického personálu za druhou. Situace se začala vyostřovat do extrému ke konci týdne, když se po Petrohradě začaly šířit zmatené zprávy, že celá divize táhne proti sovětské vládě. Pravicový tisk dezinformoval veřejnost, že proti Petrohradu táhne 10 000 kozáků generála Krasnova, jež „ocelovým úderem nastolí pořádek a obnoví moc Prozatímní vlády“. Když už se situace takto vyhrotila a sovětská vláda započala dostávat zprávy, že se u Gatčiny a Carského Sela vzdali rudogvardějské oddíly postupujícím kozáckým regimentům, sepsal Lenin s Trockým „Provolání k občanům Ruska“. Vyzval dělníky a rolníky, aby překonali sabotáže kontrarevolucionářů a byrokratů, a rudé gardisty a námořníky, aby byli připraveni bojovat se zbraněmi v ruce za sovětskou demokracii.

V reakci na prohlášení obsadili rudí gardisté úřady a radistické stanice, vyhnali staré byrokraty a obsluhu odmítající se podřídit sovětské vládě a sami začali tyto úřady a stanice řídit. Muniční dělníci rychle shromáždili dostatek zbraní a munice. Ostatní dělníci a ženy započali stavět barikády a zákopy kolem Petrohradu. 30. října 1917 se sovětská vláda nacházela před svoji první velkou krizí, kozácké oddíly udeřily na město. Přibližně 1 000 kozáckých bojovníků, ovšem ve stavu totální demoralizace a rozpadu, udeřilo proti Petrohradu. Mnohonásobná a morálně silná přesila rudých gard a námořníků s pomocí dělostřelectva rozmetala oddíly kozáků a 31. října pak Lenin, Trockij, plukovník Muravěv a skupina bolševických námořníků obsadili štáb Krasnova a jeho kozáků bez sebemenšího odporu.

Na počátku prosince Lenin a Trockij zorganizovali plnoprávné příměří, které měl zprostředkovat stávající vrchní velitel armády, generál Duchonin. To se ovšem nestalo. Duchonin odmítl provést tento požadavek a zoufalý fanatický dav řadových vojáků toužících po okamžitém konci války ubil Duchonina k smrti, i přes snahu bolševiků jej ochránit.

Tehdy také vznikl z Leninova podnětu „Mimořádný všeruský výbor boje proti kontrarevoluci, sabotáži a spekulaci“, souhrnně nazývaný „Čeka“. Ta byla vedena polským bolševikem Felixem Edmundovičem Džeržinským.

Zločinecký mír

V průběhu února 1918 Leninova vláda, plníce slib míru, započala i přes rozpory s levými esery (kteří předtím vstoupili do vlády) jednání s Centrálními mocnostmi o míru. Bolševická delegace vedená L.D.Trockým ovšem provedla taktické chyby a samotná Trockého taktika „vyčkávání na německou revoluci“ pojatá jako heslo „ani válka ani podepsání mírové smlouvy“ byla pro sovětskou vládu téměř sebevražedná. Výsledkem byla zuřivá reakce německého imperialismu v podobě útoku vojsk Centrálních mocností podél celé fronty. Sovětské jednotky, tvořené pouze rudými gardami a místními prosovětskými vojenskými oddíly, zkolabovaly a prchaly do vnitrozemí Ruska. Během chvíle německé jednotky obsadili polovinu Ukrajiny a většinu Běloruska. L.D.Trockij z vlastního podnětu rezignoval na post lidového komisaře zahraničních věcí a později se stal lidovým komisařem vojenství, námořnictva a letectva.

3. března 1918 pak Lenin podepsal Brest-litevský mír, nazývaný jím samým „zločineckým“ či „lupičským“ mírem. Sovětská vláda přišla o 1 milión kilometrů čtverečních území, Němci získali možnost legální vojenské intervence ve Finsku a Pobaltí a téměř celá východní Evropa padla do rukou německého imperialismu. Leví eseři prohlásili podepsání míru za „zločin proti revoluci“ a část z nich začala mluvit o Leninově vládě jako o „státně-kapitalistické diktatuře“. Lenin na námitky levých Eserů odpověděl: “Dejte mi 100 000 elitně vycvičených a vyzbrojených vojáků a já smlouvu nepodepíšu!“. Nepodepsání smlouvy za situace naprosté nechuti ruských vojáků pokračovat ve válce by znamenalo sebevraždu revoluce. V reakci na to se začala také vyostřovat situace mezi bolševiky a levými esery. Lenin se snažil udržet soudržnost vlády, Trockij prosazoval „jednolitou vládu bolševiků“, v čemž mu Lenin později dal za pravdu. Pro obranu revoluce proto na konci března 1918, dekretem o „Ozbrojení republiky sovětů“ vznikla dělnicko-rolnická Rudá armáda sloučením petrohradských a moskevských rudých gard a baltského rudého námořnictva.

Červencový puč

V červenci 1918 se v Moskvě, která se stala již hlavním městem RSFSR, tedy Ruské sovětské federativní socialistické republiky, konalo sovětské shromáždění, na němž došlo k otevřenému rozkolu. Eseři, ovládající část shromáždění, některé námořnické oddíly a většinu tajné policie Čeky, se rozhodli svrhnout Lenina, nejprve tím, že eserský terorista Jakov Blumkin zavraždil německého velvyslance Counta von Mirbacha. Němci na to nijak výrazně nereagovali. Tak eseři začali puč proti Leninovi a odešli z vlády. Čekisté loajální eserům zatkli svého vrchního velitele Džeržinského a jeho spolupracovníky, kteří šli zatknout Blumkina. Pučisté, mezi nimiž byla i známá revolucionářka Spiridonová, prohlásili, že za nimi stojí dělníci, rolníci, rudoarmějci a rudí námořníci. Moskevské rudoarmějské síly tvořené povětšinou nevycvičenými rudými gardami měly jen málo šancí ubránit revoluci před pučisty, kteří dokonce ostřelovali Kreml z těžkých děl. Proto byly na Leninův rozkaz zmobilizovány pluky elitně vycvičené a vyzbrojené „Rudé lotyšské střelecké pěchoty“, vedené Jukumsem Vācietisem (Jóna Vacetis). Lotyši pak eserský puč zlikvidovali. Část eserů se dala na dráhu protisovětských teroristických akcí, část vyhlásila kapitulaci a smíření se sovětskou vládou. Tak byla zažehnána jedna z největších krizí Leninovy vlády.

30. srpna nicméně došlo k další hrůzné události v Leninově životě. Členka eserské strany, Fany Kaplanová, po setkání Lenina s dělnickým shromážděním, uprostřed davu Lenina postřelila revolverem. Lékaři Leninovi zachránili život, ale zranění mělo doživotní následky a způsobovalo mu mnoho zdravotních problémů.

Kominterna V březnu 1919 Lenin založil z popudu mezinárodní revoluční levice a komunistického hnutí novou Internacionálu, Komunistickou internacionálu (Kominternu), která na počátku sdružovala 19 stran a politických organizací. Lenin měl na zakládajícím kongresu mezi 2. –6. březnem 1919 krátkou zahajovací řeč, v níž připomněl památku zavražděných německých revolucionářů Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, referát o buržoasní demokracii a diktatuře proletariátu i závěrečnou řeč, v níž zvěstoval blízké založení mezinárodní sovětské republiky. Lenin se tehdy, tak jako mnoho dalších bolševiků, slovy prezidenta Kominterny, Zinověva, domníval, že „celá Evropa bude do roka sovětská“.

Kontrarevoluce a Leninovy kroky válečného komunismu

Od poloviny roku 1918 do jara 1919 musel Lenin svolat hned několik mimořádných sjezdů Ruské komunistické strany (bolševiků) a Sjezdů sovětů. Společně s mnoha poradci a bolševickými teoretiky vypracoval Lenin sérii politických a vojenských akcí a směrů, jež vedly k nastolení neblaze proslulého „válečného komunismu“. Tak Lenin charakterizoval období občanské války, kdy musela být přijata tvrdá opatření, aby ve městech nepropukl hladomor.

Leninova politika válečného komunismu v tomto období zahrnovala: 1. Rekvizici nadbytků potravin rolníkům. 2. Potlačení opozičních stran a organizací i tiskovin a částečné potlačení svobody slova. 3. Získání loajální staré carské byrokracie na pomoc nové sovětské administrativě 4. Zestátní veškerého strategického průmyslu. 5. Vojenské vedení železničních a jiných dopravních systémů. 6. Státní monopol zahraničního obchodu a 7. částečný zákaz stávek (v době nejhoršího období občanské války).

Lenin a jeho vláda čelili otevřené vojenské kontrarevoluci, útoku 14 intervenčních armád, mobilizaci statisícových divizí kozáckých sil a vnitřním rozvratům ze strany sabotérů a teroristů. Je div, že se sovětská vláda udržela u moci. Velkým štěstím pro Lenina byla německá listopadová revoluce, která svrhla císaře a vyhlásila mír. Tento mír anuloval Brest-litevskou smlouvu a bolševici získali většinu Ukrajiny a Běloruska zpět. Na přelomu let 1918 a 1919 se moc Leninovy vlády rozkládala na území jen o málo větším než území pradávné „Kyjevské Rusi“. Prakticky celá Sibiř byla v rukou admirála Kolčaka, Čechoslováků, Japonců a Američanů. Ve střední Asii zuřila občanská válka mezi bolševiky, kozáky a různými nacionalistickými silami. Na Kavkaze drželi moc menševici, britští interventi, „Centrokaspická diktatura“ a Turci, jih Ruska a značná část Ukrajiny byla pod kontrolou generála Děnikina, ze severu proti Petrohradu táhli Britové a generál Juděnič, Poláci zahájili ofenzivu proti sovětské Ukrajině a kozáci ustanovili v Kyjevu hrůzovládu „Centrální rady“ jež povraždila tisíce levičáků, komunistů, anarchistů, demokratů a židů. Lenin čelil teroru bělogvardějců, jaký dosud neměl obdoby, na Ukrajině kozáci Simona Petljury zlikvidovali 20 000 židů, Děnikin minimálně 40 000. Admirál Kolčak a jeho běsnící kozácký spojenec Semjonov na Sibiři povraždili 115 000 civilistů či s bolševiky údajně sympatizujících obyvatel a rolníků. Generál baron Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg vypálil téměř celé Mongolsko do základů a finští bělogvardějci popravili 15 000 ruských zajatců a tisíce finských komunistů, nemluvě o bílém teroru v Pobaltí a dalších oblastech. Na bílý teror musel Lenin odpovědět terorem rudým, z počátku organizovaným živelně zezdola, jemuž padlo za oběť podle zdrojů Čeky 30 000, podle zdrojů antikomunistů, až 250 000 caristů, kozáckých atamanů, šlechticů, podnikatelů, velkostatkářů a dalších představitelů kontrarevoluce.

V červenci 1918 také došlo k dalšímu kroku Leninovi vlády, který byl jedním z jeho nejrozporuplnějších a nejkontroverzněj­ších činů. 17. července 1918 se k Jekatěrinburgu, kde byl na rozkaz bolševiků a eserů internován bývalý car Mikuláš Romanov a jeho rodina, blížila „Dobrovolnická armáda“ generála Kornilova a Čechoslováků s cílem „zachránit“ cara, aby se stal jejich ideologickou ikonou. Bolševici a eseři, se na jednání Všeruského ústředního výkonného výboru z popudu prezidenta VÚVV Jakova Sverdlova a předsedy Rady lidových komisařů Lenina rozhodli pro popravu cara. Nenáviděný car, jenž zatáhl Rusko do krvavé války a držel u moci diktátorské samoděržaví a jenž si užíval pohodlí a přepychu na úkor desítek miliónů ruských dělníků a rolníků si nepochybně smrt zasloužil (stanovisko autora i většiny tehdejších ruských obyvatel), poprava zbytku rodiny včetně smrtelně nemocného careviče Alexeje je ovšem sporná a velice diskutabilní. 17. července 1918 byl tedy car Mikuláš Romanov, poslední car Ruska i s celou rodinou a služebnictvem popraven zvláštním oddílem Rudé armády. Situace se podstatně zlepšila teprve v roce 1920, kdy Rudá armáda dosáhla velkého vítězství v Kyjevě a zničila diktaturu Centrální rady, vyhnala kozáky a nastolila Ukrajinskou sovětskou republiku. Leninovi se tím otevřely ruce a i proti doporučením Trockého a za podpory „vojenské opozice“ kolem bolševika Smirnova, vyslal oddíly Rudé armády na Sibiř. Tam k překvapení všech zjistil, že armáda admirála Kolčaka je na pokraji kolapsu a prchá z Ruska. Na konci ledna 1920 byl v Irkutsku na Sibiři vyhlášen z podnětu místních poboček bolševiků, eserů a menševiků a za podpory Lenina tzv. Politický komisariát, který posoudil brutální hrůzovládu admirála Kolčaka na Sibiři. Kolčak byl krátce předtím vydán československými legionáři eserské vládě. Na počátku února 1920 byl Kolčak po soudním procesu popraven.

Pak už to šlo s bělogvardějci z kopce – ztratili mezinárodní vojenskou pomoc, mnoho států již uznalo alespoň de facto pouze sovětskou republiku za jediný právoplatný státní orgán na území Ruska a rudá armáda s velice kvalitními mladými důstojníky dosáhla počtu 3 miliónu vojáků. V souvislosti s občanskou válkou lze zmínit i Leninovu a Trockého politiku „speců“. Specové byl název ruských bolševiků a rudoarmějců pro bývalé carské důstojníky, vojenské experty a generály, kteří se přidali na stranu bolševiků. Většina bolševiků nenáviděla spece, ale dokázala se s jejich úlohou smířit a uvědomovala si, že bez speců by pravděpodobně prohráli mnoho bitev. Sám Trockij nazval některé spece včetně budoucího maršála Tuchačevského „potencionálními vojenskými reakcionáři“ a Lenin je nazval „nutným zlem“.

V září 1921 pak skončila občanská válka, když rudé oddíly vítězně zlikvidovaly poslední organizovaný odpor jednotek generála Ungerna von Sternberga. Součty škod, které válka leninskému Rusku napáchala, byly obrovské: 5 miliónu mrtvých hlady, 1 milión mrtvých rudoarmějců, 500 000 –1 000 000 obětí bílého teroru, 87% pokles hospodářské výroby, praktický kolaps dopravy a spojů. Bělogvardějců, kontrarevoluci­onářů, interventů a kozáků zemřelo přibližně 800 000–900 000, odhady jsou různé. Aby Lenin zabránil dalšímu hospodářskému kolapsu a hladomoru ukončil politiku „válečného komunismu“, která neměla sympatie mezi rolníky a ostatně nikdy nebyla zamýšlena jako politika sovětské vlády nebýt vzniku občanské války (viz např. Leninovu práci Nejbližší úkoly sovětské moci z dubna 1918), a nastolil známou Novou ekonomickou politiku.

NEP


Po občanské válce se sovětské hospodářství nacházelo na úrovni ruského hospodářství z dob mezi lety 1780–1790. Pokud by nedošlo k radikální reformě, sovětská vláda by pravděpodobně hospodářsky zkolabovala. Proto se Lenin rozhodl přijmout tzv. Novou ekonomickou politikou, NEP. NEP spočíval v částečné liberalizaci hospodářství (zrušení povinného odvádění zemědělských přebytků státu a na místo toho zavedení naturální daně a obnovení soukromého obchodu s přebytky) s cílem motivovat rolnictvo k větším výdělkům a tím zabránit hladomoru. To je stručný a jednoduchý výklad NEPu. NEP byl taky jedním z oněch „nutných zel“, o nichž Lenin mluvil, ovšem vyplatil se.

Zabránil hladomoru a hospodářskému kolapsu, za cenu vzniknu zlodějíčků Nepmanů a bohaté vrstvy rolníků – kulaků. NEP dále spočíval v povolení menšího soukromého podnikání, v možnosti západních kapitalistů za jasných a přísných podmínek koncesí podnikat v Sovětském Rusku a v dalších aspektech. Lenin byl donucen všechny tyto aspekty přijmout, i to, že v roce 1923 bylo 93% maloobchodu v Rusku soukromého. NEP pomohl nejen s obnovou venkova, ale přispěl i růstu socialistického, státního velkoprůmyslu a dokonce i jeho rychlejšímu růstu ve srovnání se soukromým sektorem. Hospodářský růst v letech NEPu byl ohromující: např. růst průmyslové výroby v meziročním srovnání činil (v procentech): 1923/24 +32,8%; 1924/25 +48,9%; 1925/26 +40,2% a 1926/27 +20%. V letech 1926/27 byla překročena nejvyšší hodnota průmyslové produkce bývalého carského Ruska.

Zároveň již v prvních etapách zabránil NEP hladomoru. Není ovšem možné říkat, že Lenin znovuzavedl v Rusku kapitalismus nebo malo-kapitalismus, neboť souběžně s NEPem Lenin a jeho vláda provedli znárodnění a sjednocení všech bank v jednu, kompletní znárodnění železnic, absolutní státní monopol zahraničního obchodu a měli kontrolu nad 88% průmyslu. Mimo to se v letech NEPU uskutečňoval grandiózní plán GOELRO, považovaný dokonce i mnoha antikomunisty za úspěšný Leninův projekt. Jeho heslem bylo sověty+elektři­na=komunismus a vedl k vytvoření první stabilní elektrické sítě a energetického průmyslu v Rusku. Lenin o NEPu napsal sérii prací jako Role a funkce odborů v NEPu, Problémy Nové ekonomické politiky, Práce politbyra v rámci Nové ekonomické politiky a další.

Lenin a Trockij vs. Stalin a byrokracie


Nyní se dostáváme k závěrečné části Leninova života, která zároveň představovala jeho poslední důležitou bitvu. Bitvu, kterou ovšem nakonec prohrál. Ale nepředbíhejme.

Mnoho informací o záležitostech týkajících se posledních Leninových politických aktivit se lze dočíst v Trockého brožuře „Zfalšovaná revoluce“, kde je reálně i s pomocí výpovědí, svědectví a historických článků dokázána Stalinova úloha v dobách revoluce a zrada revoluce. V této části článku chci shrnout, že Stalin nebyl nástupcem Lenina ve skutečném slova-smyslu, že nikdy neprováděl Leninskou politiku a při své účasti v Komunistické straně se mnohokrát prohřešil proti stranické disciplíně, demokratickému centralismu, podporoval byrokratismus, představoval neschopného pracovníka a de facto byl neužitečným člověkem jenž se dostal na extrémně vysoký post lidového komisaře národnostní otázky. Zároveň chci poukázat na Leninův poslední boj proti vnitřní byrokratické kontrarevoluci.

O tom co se dělo v důsledku NEPu již víme, vznikla rozsáhlá skupina kulaků, bujela byrokracie a rozšířil se fenomén Nepmanů.To všechno byli aspekty, jež vedly k pádu komunismu v Rusku a k nástupu stalinského teroru.

Lenin si uvědomoval, že stará a prohnilá carská byrokracie zapustila kořeny v sovětské republice a uvědomoval si to i Trockij, neuvědomovali si ovšem, kdo je „mluvčím“ či „ztělesněním“ této byrokracie. Komunistická strana, jež v občanské válce přišla o své nejlepší kádry, byla zmrzačená a začala se pomalu byrokratizovat. Prohra světové revoluce a degenerace Kominterny také zapůsobily na sovětskou republiku dost negativně.

Stalin, bývalý kavkazský bolševický revolucionář a „šedá myš“ revoluce, byl právě ztělesněním byrokracie. Politicky byl na nízké úrovni, s výjimkou jeho spisu o národnostní otázce nedokázal nikdy vytvořit dostatečně kvalitní dokumenty či práce, v občanské válce málem prohrál u Carycinu a svými neschopnými rozkazy přivodil prohru Rudé armády u Varšavy. V národnostní otázce, ač původem Gruzínec, se na přelomu let 1922–23 představil jako skutečný velkoruský dráb a ničema (slova Lenina). Naopak silná spolupráce probíhala v této době mezi Leninem a Trockým. Lenin opakovaně žádal Trockého, aby zaujal místo jeho náměstka ve vládě, což by po jeho smrti byla nejlepší pozice pro převzetí úřadu předsedy vlády. Trocký ovšem, možná z důvodů své povahy sólisty, Leninovy nabídky odmítl. V roce 1922 si Lenin začal uvědomovat, co je Stalin zač, ale bylo již pozdě. Stalin byl v nepřítomnosti Lenina a na návrh Kameněva zvolen generálním tajemníkem Komunistické strany, tehdy to byl druhořadý post. Lenin se toho ovšem přesto obával. Od roku 1922 až do své smrti často hovořil o Stalinovi jako o „kuchaři, který vaří příliš pálivá a nepoživatelná jídla!“

Na XII. sjezdu Komunistické strany se proslýchalo, že „Lenin chystal na Stalina bombu“. Předzvěstí byl Leninův článek o „Dělnicko-rolnické inspekci“, politickém orgánu, jenž Stalin velmi dlouhou dobu vedl, který byl Leninem označen za „nejhůře organizovaný orgán“ v Sovětském Rusku.

Výňatek z Leninova článku: „Lidový komisariát dělnické a selské inspekce nemá v tuto chvíli nejmenší autority. Je všeobecně známo, že neexistuje instituce hůře organizovaná než dělnická a selská inspekce a že se od komisariátu nemůže za těchto okolností nic chtít. A proč vlastně zřizovat komisariát, který bude pracovat ledabyle, bude vzbuzovat opětnou nedůvěru a bude požívat nekonečně menší vážnosti?… Táži se kteréhokoli nynějšího vůdce dělnické a selské inspekce nebo kterékoli osoby, jsoucí s ní ve spojení, aby mi s dobrým svědomím řekla, je-li takový komisariát jako dělnická a selská inspekce prakticky užitečný…“ (Lenin: “Spíše méně, ale lépe,” 4. března 1923.)

Stalin dokázal „pakt“ Lenin-Trockij porazit jednoduchým způsobem. Kličkováním a získáváním spojenců. Z vojenských pracovníků si získal Klimenta Vorošilova a „rudého kozáka“ Semjona Budonného. Z politických pracovníků hlavně Vjačeslava Molotova, Valeriana Kujbyševa, Michaila Kalinina a stranickou byrokracii, jež se vytvořila během „masových náborů“ v době, kdy Děnikin táhl na Moskvu. Z ekonomického hlediska si podmanil kulaky a Nepmany, obě skupiny nechal později povraždit. Ovšem i na vysoké stranické úrovni kličkoval, když nejprve v „triumvirátu“ s Kameněvem a Zinověvem započal podkopávat politické pozice Trockého.

Lenin byl již bohužel tělesně velm slabý. Jinak však stále myslel velice bystře a logicky, ale uvědomoval si svůj brzký konec, proto se rozhodl sepsat „Dopis ke kongresu strany“, který vešel do dějin jako „Leninova závěť“. V něm hodnotí Trockého jako „osobně snad nejschopnějšího člena nynějšího Ústředního výboru“ nicméně se sklonem k administrativnímu chování. Bucharina hodnotí jako „miláčka strany“ a „skvělého teoretika“, jehož teoretické názory ovšem postrádají dialektický rozměr. O Zinověvovi a Kameněvovi se vyjádřil zejména v souvislosti se „zradou“ v době říjnové revoluce, kdy oni dva jmenovaní vyzradili v polo-menševickém tisku plán na brzký útok Rudých gard na Zimní palác. Lenin ale odmítl, aby se tato „epizoda“ kladla za osobní vinu právě jim. Stalina hodnotí jako „příliš hrubého člověka“. Domnívá se, že může potencionálně zneužít moc a že je nebezpečné, aby jeden člověk, zvláště takový jako Stalin, ve svých rukou měl tolik moci. Jako jediné personální doporučení dopisu doporučuje Lenin nahradit Stalina „někým přátelštějším a lépe vystupujícím“. Ač Lenin v něčem zkritizoval všechny komunistické vůdce, Stalin dopadl právě nejhůře, neboť jako jediný praktický vývod „závěti“ byl v podstatě návrh na odvolání Stalina z jeho postu na nějaký méně důležitý. To jsou vše dnes již běžně známá fakta, které ovšem stalinisté ruku v ruce s antikomunisty odmítají a přehlíží.

Závěr

21. ledna 1924 v 18:50 moskevského času zemřel v Gorkách V. I. Lenin. Od třetího záchvatu mrtvice byl již na celou pravou polovinu těla ochrnutý, nemohl chodit ani mluvit (jeho stav se ovšem po jistou dobu velmi zlepšil) a bylo jen otázkou času, kdy tento vítečný revolucionář, skvělý organizátor sovětského státu, jenž po celý život napínal své síly i přes mnohá léta vyhnanství a exilu, i přes mnohá léta strachu z kontrarevoluce, kdy velké množství ostatních soudruhů ztratilo všechny své naděje, i přes několikero atentátů, zemře.

Leninova smrt byla definitivním zlomem – těsně před jeho smrtí strana poprvé odsoudila „trockismus“ jako maloburžoasní úchylku. Socialismus v Rusku se začal hroutit a pozvolna nastoupila tyranie byrokracie vedená Stalinem. Nejlepší elita sovětského státu, která vzešla z leninských dob, byla vyvražděna. Ze členů, kteří byli ve straně v době občanské války, jich léta velkého teroru konce 30. let přežilo jen 2–3%. Prakticky všichni diplomati SSSR byli povražděni. Umělci, vědci a inteligence věrni opozici byli zlikvidováni. Generalita a důstojnictvo pozavíráni či popraveni. A od konce moskevských procesů začal už Stalin vraždit i samotné byrokraty a své dřívější přívržence. Byrokrati, kteří ho v letech 1924–1927 dosadili k moci, nakonec sami skončili na jeho rozkaz na popravišti. 3 milióny vězňů v táborech GULAGu, tisíce popravených…taková je bilance stalinského teroru. To, co se nepovedlo zahraniční intervenci a bílým gardám, se povedlo Stalinovi a byrokratickým silám. Zničit sovětský stát.

Tak skončila Strana a stát, jež byl založen Vladimírem Ilijičem Leninem a Lvem Davidovičem Trockým.

#historie #teorie #bolševismus

0 zobrazení