Vyhledat
  • IMT

10 mýtů o Říjnové revoluci (část 1)

Přeložil Anatol Dniester


Žádná z velkých událostí lidských dějin není opředena tolika nepravdami, polopravdami, lžemi a smyšlenkami jako Ruská revoluce. Ti, kteří pozorovali nevybíravé zacházení s Jeremym Corbynem britskými médii, poznali nevraživost establishmentu vůči systémovým alternativám. Zvláštní pozornosti médií byl vystaven i Hugo Chávez a Venezuelská revoluce. Ale nic si nevysloužilo takovou nenávist vládnoucí třídy jako Bolševická revoluce roku 1917, protože jedině tehdy došlo k úplnému svržení starého řádu a začala být budována nová společnost bez pánů a sluhů.




Antisemitská propaganda Bílé armády

Důvod pro pomluvy proti bolševikům je zjevný. Říjnová revoluce ukazuje více než jakákoliv jiná událost v dějinách, že existuje i jiný způsob vedení lidské společnosti. Pracující, mladí, chudí a utlačovaní se nemusejí podvolovat diktátu „mužů v oblecích“, kteří profitují z jejich utrpení. Vládnoucí třída investovala biliony dolarů, liber a eur do přesvědčování veřejnosti, že Říjnová revoluce nepřinesla nic dobrého a že z této historické události se dnes není co poučit. Pro tento účel byla mobilizována celá armáda „expertů“, jejichž úkolem je za každou cenu bránit establishment.


A se stým výročím Říjnové revoluce, v době, kdy se svět nachází v podobné slepé uličce jako před sto lety, dosahují tyto pomluvy nového vrcholu.


Množství nepravd o Revoluci je skutečně obrovské a začalo vznikat již ve chvíli, kdy sovětští pracující převzali moc. Trocký prohlásil, že „pomluvy se valily jako Niagarské vodopády“. Západní tisk byl každodenně zahlcován příběhy vražd a chaosu. Tvrdilo se například, že bolševici v Petrohradu si pořídili „elektrickou gilotinu, která stíná každou hodinu pět set hlav“ anebo, že v sovětském Rusku se musí každá žena nad 18 let registrovat u „Úřadu lásky“, který ji přidělí k proletářskému manželovi. A záplava smyšlenek pokračovala. Některé zdroje tvrdily, že bohaté ženy jsou nuceny stát se uklízečkami a vysocí manažeři firem musejí na ulicích podřadně prodávat noviny, aby se uživili.


Lenin rád říkával, že „jeden hlupák dokáže vymyslet desetkrát více otázek, než na které dokáže deset moudrých lidí odpovědět“. Samozřejmě není možné vyvrátit všechny mýty o Ruské revoluci v jednom článku, ale jak píše Trocký ve svém díle Dějiny ruské revoluce, všechny politické pomluvy jsou ze své podstaty „chudé a monotónní“. Lze tedy identifikovat deset nejohranějších lží o Bolševické revoluci a předat čtenáři návod, jak se prosekat zkreslenostmi a záští. Jedná se o nezáviděníhodný úkol, vynést po sto letech staré odpadky, ale snad se budou čtenáři alespoň k něčemu hodit.


1) Lenin byl německý agent!

Jedná se o jednu z nejstarších lží o bolševicích. Tento mýtus se šířil již během červencových dní roku 1917, kdy byli bolševici zakázáni, Lenin se musel ukrýt a Trocký byl uvězněn. Lež způsobila takový ohlas, že běsnící dav rozbil tiskařský stroj bolševiků, a dokonce napadl a ubil k smrti několik pouličních prodavačů novin. Po několika týdnech bludů však ruští dělníci a rolníci lež prokoukli a obrátili se proti těm, kteří ji rozšiřovali, proti bohatým podnikatelům a šlechticům. Podpora bolševiků od srpna toho roku jen rostla.



Vladimír Lenin

Ale ani tato skutečnost nezabránila tomu, že se tento známý mýtus stále papouškuje do dnešních dnů. Například článek v New York Times z 19. června 2017 jej zopakoval slovo od slova. The New York Times je očividně velice environmentalisticky zaměřené periodikum, vzhledem k tomu, že takto s láskou recykluje staré materiály!


Legenda vypráví asi toto. Po vypuknutí Únorové revoluce Lenin odcestoval z Německa do Ruska ve „střeženém vlaku“. S sebou měl obrovské finanční prostředky, které mu poskytl sám německý císař, aby rozvrátil Ruské impérium a pomohl Spojencům vyhrát první světovou válku. Ale je to pravda?


Ano, Lenin byl skutečně nucen cestovat přes Německo do Finska, aby se tak dostal do revolučního Ruska. Lenin si byl dobře vědom, jak riskantní bylo cestovat přes Německo, a tak naléhal, aby byl vlak „střežen“, nikdo do něj nesměl v průběhu cesty nastupovat ani z něj vystupovat. Ale měl vůbec na výběr? Spojenecké síly, tedy Francie a Británie, nedovolily Leninovi bezpečný průjezd jimi ovládaným územím. Když se Trocký pokoušel odcestovat do Německa z New Yorku na palubě parníku, byl vystopován britskou tajnou službou a zatčen. Strávil měsíc ve vězení v Halifaxu v Kanadě a byl propuštěn až po svolání masové demonstrace. Imperiální mocnosti by byly určitě raději, kdyby Lenin zůstal ve Švýcarsku, ale to samozřejmě nebylo možné.


Tento mýtus také přivírá oko nad tím, že Martov a mnoho dalších menševiků v exilu se také muselo vrátit do Ruska přes Německo. A přitom nebyli nikdy podezříváni z toho, že jsou německými agenty.

A co zlato, které s sebou měl Lenin údajně dostat na cestu od německého císaře? Dodnes se, navzdory důkladnému pátrání, nepodařilo nalézt ani náznak, že by k tomu skutečně došlo. I tuto část mýtu tedy můžeme bezpečně vyvrátit. Pokud byl bolševický list Pravda skutečně financován německým zlatem, nikdy to na něm nebylo vidět. Noviny Pravda byly zpočátku velmi malé a vycházely v daleko nižším nákladu než stohy periodik, které vydávali liberálové a reformisté se štědrými příspěvky bohatých bankéřů.


Podle New York Times vypláceli bolševici každému, kdo roznášel jejich agitační materiály deset rublů. Ovšem roku 1921 ruský historik Pavel Milyukov napsal, že vypláceno bylo ve skutečnosti patnáct rublů. Zdá se, že New York Times je skutečně velmi důvěryhodným zdrojem informací! A přesto se dodnes nepodařilo najít jediný důkaz o penězích, kterými měli bolševici údajně upláceli policii a kozáky. Nikomu se nepodařilo najít ani stopu po údajné bolševické finanční síti.


Nařčení ze zahraničního financování se objevuje ve spojitosti se snad každým masovým hnutím v dějinách. Za obdobnou legendu můžeme považovat i zprávy, že židovský milionář George Soros údajně zaplatil 3 500 dolarů odpůrcům Donalda Trumpa na organizaci protestů. Samotný Trump tweetoval o „profesionálně organizovaných protestech“. Podobný motiv se objevuje i ve Wágnerově opeře Zlato Rýna z roku 1869, která vypráví o kouzelném zlatě, které udělá ze svého majitele všemocného vládce. Vládnoucí třída si jednoduše nedokáže vysvětlit, jak je možné, že ji lid odmítá, a tak si vymýšlí různé pohádky o kouzelném zlatě. Skutečnost je ale daleko prostší: Lenin a bolševici jednoduše nabízeli řešení, které se většině ruských obyvatel líbilo. „Kouzelná“ moc bolševiků nepramenila ze zahraniční finanční podpory, ale z podpory lidu.


Němečtí imperialisté, kteří povolili volný průjezd vlaku plného radikálů a pacifistů samozřejmě sledovali vlastní cíle. Vsadili na to, že revolucionáři oslabí ruské válečné úsilí, ale ani v nejdivočejších snech by je ale nenapadlo, že se bolševikům někdy podaří chopit moci. Podobné strategické tahy jsou společné všem imperiálním velmocím, nejen Německu. Ale jak ukázaly pozdější události, německému generálnímu štábu se riskovat nevyplatilo.


V noci 29. října 1918 vypukla na palubách lodí německého námořnictva vzpoura. Vojáci začali po vzoru svých sovětských protějšků zakládat lidové rady a do 7. listopadu byla většina pobřežních měst pod jejich kontrolou. Císař Vilém II. byl nucen 9. listopadu abdikovat. Ke dni 11. listopadu učinili němečtí pracující po vzoru svých ruských bratrů a sester přítrž německému imperialismu a ukončili první světovou válku. Dalo by se tedy říci, že Lenin nebyl německý agent, ale naopak byl strůjcem pádu německého císařství.



Císař Vilém II. Pruský

Skutečnou proněmeckou organizací byla v Rusku té doby Prozatímní vláda. Car a carevna zvažovali vyhlášení příměří s Německem už před vypuknutím Únorové revoluce. V srpnu ruští generálové dovolili, aby do rukou německé armády padla Riga, aby tak byl potlačen rigský sovět. Předseda prozatímní vlády Alexandr Kerenskij měl dokonce v plánu nechat německé vojsko vpadnout do Petrohradu, aby učinili krvavou přítrž tamějším revolučním silám.


To byl poslední impuls, který přesvědčil vojáky, že Prozatímní vláda si nezaslouží jejich podporu. Petrohradská vojenská posádka neuposlechla rozkazy a místo toho se přidala na stranu sovětů.

Zde vidíme, že buržoazie nemá nejmenší respekt vůči vlasti. Ruská vládnoucí třída by raději předala své hlavní město cizí armádě, než aby padlo do rukou ruských pracujících. Proto Lenin zdůrazňoval, že lid celého světa nerozdělují národnosti, ale třídy. Místo jednoty podnikatelů, bankéřů, šlechticů a generálů volal po revolučním boji pracující třídy. Byl to právě tento Leninův postoj, který vedl ke svržení Prozatímní vlády a ukončení krvavé imperialistické války.


2) Říjnová revoluce byla krvavý puč

Častým mýtem je i tvrzení, že Únorová revoluce a svržení cara Mikuláše II. bylo demokratickým a „mírovým“ rozhodnutím. Ale pak přišli zlí megalomani Lenin a Trocký, kteří zorganizovali krvavý a nelegální puč, svrhli demokratické zřízení a nastolili diktaturu. Opět se ale jedná o holý nesmysl.


Zaprvé, liberální historici jsou známí tím, že používají slovo „mírový“ velice liberálně. Drtivá většina odborníků, snad kromě ultra-pravicových historiků, se shoduje na tom, že s carským Ruskem toho mnohé nebylo v pořádku. Jednalo se o autokratickou, dědičnou monarchii, ve které neexistovaly demokratické volby, neexistovala zde svoboda slova, svoboda vyjadřování, svoboda shromažďování, všichni političtí nepřátelé byli posíláni na Sibiř, židé a utlačované národnostní menšiny se stávali terčem vražedných pogrom. Každý liberální historik tedy musí uznat, že Únorová revoluce přinesla výrazné zlepšení.



Rudá garda v období Říjnové revoluce

Únorová revoluce tedy často bývá liberálními historiky vykreslována jako „mírová“. Ve skutečnosti si únor 1917 vyžádal okolo 1 500 obětí. Většinou šlo o neozbrojené dělníky, kteří byli zastřeleni členy státních složek, ale je jisté, že s tím, jak se krize prohlubovala, se někteří dělníci a vzbouření vojáci chopili zbraní a způsobili ztráty carským jednotkám. Je neoddiskutovatelné, že k těm nejhorším zvěrstvům došlo v závěrečných dnech carského režimu. A přesto řada liberálních historiků stále tvrdí, že k Únorové revoluci došlo mírovou cestou. Jestliže si mírová revoluce v únoru 1917 vyžádal 1 500 mrtvých, pak určitě zemřelo daleko více lidí při „krvavé“ Říjnové revoluci. Skutečnost je ale taková, že při obsazení Zimního paláce a rozpuštění Prozatimní vlády nepřišel skoro nikdo o život.


Mnoho z vás jistě vidělo film Deset dní, které otřásly světem od Sergeje Ejzenštejna. Film barvitě vykresluje boj o Zimní palác, zachycuje stovky ozbrojených vzbouřenců házející bomby a podobné dramatické scény. K ničemu takovému ale ve skutečnosti nedošlo, obsazení Zimního paláce připomínalo spíše policejní zátah než bitvu. Při natáčení filmu Deset dní, které otřásly světem bohužel došlo k nehodám s jištěním pušek a několik komparzistů přišlo o život. Při natáčení filmu o Říjnové revoluci zemřelo více lidí, než při skutečném obsazení Zimního paláce!


Říjnová revoluce ukončila účast Ruska v první světové válce, čímž zachránila životy tisícům, ba možná dokonce i celým milionům lidí. Je ironií osudu, že bylo potřeba „násilné“ revoluce, aby byla ukončena ještě násilnější válka. Ruští pracující už měli dost těch, kteří podporovali válku a obratně z ní těžili. Ruští pracující byli ochotni obětovat své životy za mír bez anexí. To je pravým ospravedlněním Října, Únoru a celé revoluce jako takové. Když se většina populace rozhodne pro změnu a menšina jí v tom brání, pak má většina právo bojovat.


Zadruhé, zatímco Únorová revoluce bývá označován za vítězoslavný posun vpřed, o Říjnu se často mluví jako o ilegálním puči zorganizovaném nepočetnou skupinou konspirátorů. Podrobme toto tvrzení malé analýze. Pro slovo puč existují v politologickém slovníku dvě definice. Podle jednoho výkladu je puč situace, kdy moc převezme nějaká menšina (často jí bývá armáda) a prosadí svůj režim navzdory nesouhlasu většiny populace. Podle druhé definice je puč „nelegální“ převzetí moci, které je v rozporu s ústavou daného státu.


Byli bolševici v menšině? Žádný historický zdroj ze září roku 1917 toto tvrzení nepodporuje. Je všeobecně přijímáno, že drtivá většina městské populace během Října podporovala bolševiky. Na venkově se ti, kteří nepodporovali bolševiky hlásili ke Straně socialistů a revolucionářů (tzv. eserům). I tato strana však usilovala o zřízení sovětské republiky. Všeruský ústřední výkonný výbor, jediný skutečně demokratický orgán v zemi, přiznal většinovou vládu bolševiků a eserů, kteří usilovali o přerozdělení půdy rolníkům, ukončení války a právo samosprávy pro dosud utlačované národnostní skupiny.


Konečným důkazem o většinové podpoře sovětů bylo jejich vítězství v Občanské válce. Stará carská armáda byla po Říjnové revoluci v troskách a mladý dělnický stát si musel vybudovat vlastní armádu z ničeho. Bílá armáda měla podporu starých generálů a navíc 21 cizineckých armád, které vtrhly na území Ruska. Trockému se podařilo skoro ze dne na den sestavil Rudou armádu. Trocký byl zajisté přesvědčivým řečníkem, ale bez obrovského odhodlání celé země bojovat a zásobovat armádu válečným materiálem a potravinami, by Rudá armáda nikdy neuspěla.


Rolníci ochotně darovali své obilí, aby nakrmili Rudou armádu, protože nechtěli vrátit svou půdu zpátky do rukou šlechticů. Dělníci se dobrovolně hlásili do boje, připraveni zemřít a vyrábět munici pro Rudou armádu, aby se země nevrátila do rukou starých aristokratů a imperialistů. Válka je jen jinou formou politiky a na této frontě se sovětům podařilo dosáhnout drtivého vítězství.



Rudá garda továrny Vulkan

Inu dobrá, bolševici možná měli majoritní podporu populace, ale co je to platné, když jednali nelegálně. Ale i toto tvrzení není obtížné vyvrátit. Neexistoval žádný „ústavní“ způsob, jak se zbavit monarchie a nastolit demokratické zřízení. Jedinou možností byla revoluce. Ale jaký byl režim, který byl v Rusku nastolen po Únoru?


Většina lidí, kteří bojovali proti dynastii Romanovců byli dělníci z velkých měst, kterým se podařilo přesvědčit vojáky, aby se k nim přidali nebo zůstali neutrální. Tito dělníci a vojáci se organizovali v tzv. sovětech. Sovět je ruské slovo pro radu, nebo výbor. Zaměstnanci si na každém pracovišti zvolili své zástupce, na základě přísných pravidel. Ozbrojené jednotky, které se skládaly převážně z naverbovaných rolníků si také volily své zástupce. Všichni představitelé sovětů byli okamžitě odvolatelní. Sověty byly demokraticky volenými orgány a měly důvěru většiny dělníků a rolníků, kteří bojovali proti starému režimu.


Proti sovětům stálo hnutí liberálů a konzervativců z carské Dumy. Duma neměla s demokratickým rozhodováním nic společného, poskytovala pouze poradenství pro cara. Většinu Dumy tvořili šlechtici, kapitalisté a vlastníci půdy. Hlas jednoho šlechtice měl větší váhu, něž hlas desítek nebo až stovek tisíc dělníků a rolníků, a to v zemi se 160 miliony obyvateli. Duma dělala vše, co bylo v jejích silách, aby zabránila povstání proti carovi.


V posledních dnech monarchie se skupina nikým nevolených bohatých aristokratů, podnikatelů a profesorů prohlásila za Prozatímní vládu, ačkoliv na to neměla žádný ústavní mandát. Většina obyvatelstva byla proti, ale volení zástupci sovětů byli reformisté a podporovali liberální buržoazii. Jediný demokratický mandát Dumy jí byl propůjčen od menševických a eserských vůdců sovětů. Lid Dumu nepodporoval, naopak se od počátku roku 1917 stále více přikláněl k sovětům. Tak v Rusku začalo období dvojvládí, představitelé Prozatímní vlády se dělili o moc se sověty.


Mezi 7. a 9. listopadem 1917 v Petrohradě zasedal Všeruský ústřední výkonný výbor sovětů. Sjezdu se zúčastnilo 649 delegátů z 318 sovětů po celém Rusku. Bolševici získali 390 zástupců, leví Eseři 100, což jim dalo většinový mandát sesadit Prozatímní vládu a vložit všechnu moc do rukou sovětů, jediným demokratickým orgánům v Rusku. Takže Říjnová revoluce obstála i po otázce legality. Říjnová revoluce nebyla puč.


3) Bez Lenina by se z Ruska stala liberální demokracie

Nebýt Lenina by se z Ruska po Únorové revoluci stala krásná, mírumilovná liberálně demokratická země podobně jako Francie nebo Velká Británie. Tak zní další nepravdivý mýtus.


Díky Prozatímní vládě se k moci dostali liberální Kadeti. Pokud by občané stáli o liberalismus, tak by jejich vláda zůstala stabilní. Ale liberálové nedokázali občanům poskytnout to co chtěli, jmenovitě ukončení války, rozdělení půdy rolníkům, svobodu pro utlačované národnosti a potravinové zásobování pro města. Všechny tyto požadavky byly zahrnuty do bolševického hesla „Mír, půdu a chléb“.


Vzhledem k neschopnosti vlády řešit krizi společnosti, byla moc přenesena do rukou koalice reformních socialistů a liberálů. Buržoazní liberálové byli téměř všichni nahrazeni reformními socialisty ze sovětů v čele s Alexandrem Kerenským. Reformisté dělali vše, co bylo v jejich silách, aby udrželi při životě kapitalistický systém, ale nedokázali lidu poskytnout mír, půdu ani chléb.



Alexandr Kerenskij

Navzdory tomu, že Kerenskij byl členem Strany socialistů a revolucionářů, která tradičně spoléhala na podporu rolníků, nesplnil jediný slib strany o pozemkové reformě. Prozatímní vláda ani nesvolala ústavodárné shromáždění, která by sepsalo demokratickou ústavu, protože se obávala, že by tím přišla o moc. Stále více a více občanů začalo podporovat bolševiky, kteří volali po ukončení kapitalismu a předání veškeré moci do rukou sovětů.


Vládnoucí třída složená z majitelů půdy a z kapitalistů už nemohla spoléhat na vládu parlamentu, aby se udržela u moci. Všechny kapitalistické strany se setkali s odmítnutím ze strany občanů. Vládnoucí třída tedy začala podporovat fašistický puč vedený generálem Kornilovem v říjnu roku 1917. Kornilov se nejenže chystal zmasakrovat protestující ruské dělníky, chystal se rovněž rozpustit Prozatímní vládu. Kerenskij, který se oprávněně obával o svou vlastní hlavu raději propustil uvězněné bolševiky a dovolil jim mobilizovat petrohradské dělníky a agitovat v armádě.


Od té doby byla liberálně reformistická Prozatimní vláda fakticky rozpuštěna. Masy se obrátily k sovětům. Podnikatelé, majitelé půdy a šlechtici se obrátili ke generálu Kornilovu a žádali ho, aby lid naučil poslušnosti. Obě strany odmítly kompromis. Existovaly jen dvě možnosti: socialismus nebo fašismus.


Po více než roce pasivity ze strany liberálů a reformistů svolali bolševici Ústavodárné shromáždění. Výsledky byly následovné: 41 % hlasů získali eseři, 24 % bolševici, Kadeti získali méně než 5 % a 3 % utržili menševici. Je zajímavé srovnat rozdíl mezi počtem hlasů pro bolševiky a kadety, kteří podporovali generála Kornilova a Bílou armádu. Bolševici navíc získali většinovou podporu ve městech a podporovaly je dvě třetiny vojáků na západní frontě.


Bohužel v době voleb ještě nebyl brán v potaz rozkol mezí levými esery, kteří podporovali sověty a pravými esery. Tím pádem byli praví eseři ve Shromáždění nadměrně zastoupení. Venkov volil esery a zbytek země již neměl důvěru v parlamentární zřízení. Sovětský způsob vlády se zakládá na přímých volbách, zástupci mohou být kdykoliv odvoláni a neexistuje rozdělení mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, takže každý zástupce má, co na práci. To je daleko demokratičtější než parlamentární zřízení, kde ministři nemusejí vůbec pracovat a při tom pobírají vysoké mzdy.


Ústavodárné shromáždění, které zasedlo 18. ledna 1918 toho mělo se skutečnou demokracií společného jen málo. Reformisté se pokusili zorganizovat několik demonstrací na podporu Shromáždění, ale ty se nesetkaly s valným ohlasem. Ve čtyři hodiny ráno prohlásil vedoucí stráží: „Stráže jsou unaveni. Navrhuji ukončit zasedání a nechat všechny jít domů“. A tak skončilo shromáždění, o které vlastně nikdo nestál. Pro pracující obyvatele, kteří podporovali sověty nebylo dostatečně demokratické, zatímco pro kapitalisty bylo demokratické až příliš.


4) Bolševici během války páchali zločiny

Každá válka je peklo. Obě strany se pokouší násilně vyhladit svého soupeře. Občanská válka je ale ještě hroznější. Vítězná strana získá vše, poražení o vše přijdou. Pokud používá jedna ze stran hrubé násilí, tak může terorizovat zbytek populace a donutit jej se podvolit. Násilí jedná strany může být poraženo jedině za použití násilí stranou druhou.


Skutečností zůstává, že každý, kdo se zabývá studiem občanské války v Rusku brzy zjistí, že zdaleka převažovala agrese Bílé armády a 21 cizích intervenčních armád.



Ruská občanská válka

První dny revoluce se zdály být až neobvykle mírové. Bolševici často ukázali svou velkorysost, když propouštěli mnohé kontrarevolucionáře ze zajetí. To je pochopitelné. Vítězná revoluce se pokouší o nastolení jednoty a posunutí společnosti kupředu. Jak Lenin, tak Trocký později přiznali, že pokud by se při počátečních dnech revoluce jednalo tvrději, o život by v konečném důsledku přišlo mnohem méně lidí.


Revoluce začala používat nevybíravých metod teprve až když začala Bílá armáda páchat válečné zločiny. Třídní boj se stal přednější, než boj za demokracii. Bílá armáda, která se už dávno vzdala všech demokratických metod nyní začala používat všechny dostupné prostředky včetně týrání, teroru, masakrů, pogrom a nepředstavitelného násilí, aby porazili Rudé.


Aby se dokázali ubránit, Rudí se museli vzdát svých utopických ideálů a použít podobných metod na svou obranu.


Trocký ve své knize Komunismus a terorismus později napsal: „Není těžké dokázat, že po celou dobu občanské války bylo sovětské vedení nuceno přijímat těžká rozhodnutí čistě z důvodu sebeobrany. Nemusíme se zde zaměřovat na detaily. Ale abychom dali čtenáři alespoň částečný náhled na boj, připomeňme si, že zatímco Bílí zastřelili bez rozdílu každého komunistu, který jim padl do rukou, Rudí všechny své vězně ušetřili, a to včetně vysokých důstojníků.“


Trocký dále napsal: „Otázka represe a jejího množství není otázkou „morálních zásad“ ale účelnosti. V revolučním období, kdy je jedna strana svržena a nedokáže se smířit se stabilní vládou strany nové a pokouší se jí potírat, se nebojí uvěznění, protože neuznává autoritu nové vlády. A právě tato jednoduchá skutečnost vysvětluje důvod poprav během občanské války.“


Jedním ze zvěrstev spáchaných Bílou armádou bylo, že naplnily chladírenské vozy mrtvými těly Rudých gard, naaranžovaly je do různých „obscénních pozic“ a poslali je hladovějícím nepřátelům s označením „čerstvé maso: destinace Petrohrad“.


Bílí byli známí svým nelidským chováním vůči bolševikům, vězňům Rudých gard a komukoliv, kdo byl jen podezírán ze sympatie vůči komunistům a sovětům. Jejich oblíbeným trestem bylo polapené revolucionáře zmrzačit, vydloubat jim oči, vytrhat jim jazyky a následně je pohřbít zaživa.

Děnkinova carská armáda se proslavila řadou dalších pogrom, okrádáním civilistů, hromadným znásilňováním a také drancováním měst, které obsadili.


Konečně, čtenář nás nemusí brát za slovo. I tehdejší americký ambasador v Rusku, který rozhodně nepatřil mezi příznivce sovětů, prohlásil: „Po celé Sibiři (ovládané Bílými) se zatýká bez obvinění, popravuje se bez soudu, dochází ke konfiskacím. Strach a panika všechny pohltila. Lidé se navzájem podezírají a žijí v neustálém strachu, že je některý špion obviní z „bolševismu“ a odsoudí je tak k jisté smrti“.



Rudá armáda krátce před odjezdem do boje

Jeden ataman, který se spojil s Bílou armádou byl později popisován lékaři jako “megaloman hnaný žízní po lidské krvi, muž s chorobným mozkem zvrhlíka.”


Americký generál Graves popsal jednání Bílé armády takto: „Semjonovi a Kolčakovi vojáci s podporou japonského vojska táhli zemí jako divá zvěř, zabíjeli a okrádali lidi a toto vražední bylo možné zastavit ze dne na den, jak jen si Japonci přikázali. Pokud se někdo dotazoval ohledně jejich brutálních vražd, bylo jim tvrzeno, že všichni zavraždění byli bolševici a toto ospravedlnění údajně všechny uspokojovalo. Podmínky na východní Sibiři jsou popisovány jako strašlivé, život tam je tím nejlevnějším zbožím.“


Kolčakovo běsnění přivedlo mnoho doposud nezúčastněných lidí na stranu bolševiků.

Semjonov dokonce stavěl primitivní tábory smrti. Dne 19. srpna 1919 dal plukovník Štěpanov zmasakrovat 52 nákladních vozů se zajatci a následujícího dne oznámil, že zavraždil 1 600 lidí. Tyto a podobné vyhlazovací tábory fungovaly po většinu občanské války.


Generál Graves napsal: “Pochybuji, zda nám dějiny posledních 40 let ukáží jinou zemi, ve které se vraždilo tak beztrestně jako na Sibiři za režimu admirála Kolčaka”. Kolčakovu hlavnímu městu vévodily tucty těl zavěšených z telegrafních sloupů, chladírenská auta u popravišť byla plná obětí.


Generál Graves shrnul své zkušenosti s bílým terorem takto: „Došlo k hrozivým vraždám, ale ty nebyly provedeny bolševiky, jak se svět mylně domnívá. Jistě mi ostatní dají za pravdu, když řeknu že anti-bolševici na východní Sibiři zabili stokrát více lidí než bolševici.“ Sověty se musely bránit proti těmto hrůzám. Uprostřed občanské války by žádná vláda nikdy nepovolila svým odpůrcům organizovat se, agitovat a vydávat noviny.


Žádná vládnoucí třída v dějinách se nikdy nevzdala moci bez boje. Každá revoluce čelící divokému a zvrácenému odporu kontrarevoluce byla vždy nucena přistoupit k tvrdým represivním metodám sebeobrany. Došlo k tomu při Anglické revoluci, Americké revoluci, Francouzské revoluci, Ruské revoluci a stejně tak i v bezpočtech jiných historických případů.


Mark Twain ve své knize Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše podává bravurní historické ospravedlnění pro revoluční násilí. Ačkoliv hovoří o represích během Francouzské revoluce, perfektně vystihl i situaci v Rusku a vlastně i situaci jakékoliv jiné revoluce:


„Byly dva druhy „hrůzovlády“, jen se rozpomeňme a jen se nad tím zamysleme! Jedna z nich zabíjela v prudkém žáru vášně, druhá vraždila s vypočítavou chladnokrevností; jedna trvala pouhé měsíce, druhá trvala tisíc let; jedna postihla na deset tisíc lidí, druhá na sta miliónů; ale naše zděšení platí výhradně „hrůzám“ menšího teroru tak říkajíc chvilkového; a přece – co je hrůza rychlé smrti širočinou ve srovnání s doživotní smrtí hlady, zimou, ponížením, krutostí a z pukajícího srdce? Co je rychlá smrt bleskem ve srovnání s pomalou smrtí ohněm na hranici? Hřbitov kteréhokoliv jednotlivého města by mohl pojmout všechny rakve, jež naplnil krátký teror, nad nímž hrůzou se otřásat a nad nímž kvílet nás tak bedlivě učili; leč celá Francie by sotva pojala rakve, které naplnil starší a skutečný teror – ten nevýslovně hořký a děsivý teror; ale nikoho z nás neučili vidět ho v celém jeho děsivém rozsahu, jak by si toho zasluhoval, a želet jeho obětí!“


5) Romanovci byli chladnokrevně zavražděni

Už jste si někdy říkali, jak to, že každý z nás zná “vraždu” Romanovců, ale jen málokdo ví o popravě 26 sovětských komisařů v Baku britskou armádou ke které došlo o tři dny poté? Věděli jste, že v lednu 1905 bylo postříleno přes 4 600 mírumilovných protestujících, kteří doručovali petici svému „malému otci“ caru Mikuláši II.? Věděli jste, že car Mikuláš byl členem antisemitského Svaz ruského lidu, financoval jej a hrdě nosil jeho odznak?



Rodina Romanovců

Svaz ruského lidu byl zodpovědný za protižidovské pogromy, na kterých se spolupodílela i carská tajná policie a carští důstojníci. Podíleli se na znásilňování, týrání, upalování a trhání zaživa mužů, žen, dětí, a dokonce i novorozenců. Při jedné takové pogromě v Oděse přišlo o život 800 židů, 5 000 jich bylo zraněno a 100 000 přišlo o domov. Car si byl těchto událostí dobře vědom, dokonce o nich napsal své matce jako o činech „loajálních lidí“! V dalším dopise ohledně brutálních represí v Pobaltí napsal, že „teror musí být vypleněn terorem“. Během carovy vlády byly popraveny tisíce revolucionářů, mnozí další zemřeli v nečistých věznicích nebo v exilu na Sibiři. Jeho posledním zločinem bylo, když přikázal svým ozbrojencům, aby stříleli do protestujících dělníků během Únorové revoluce. Ano, „krvavý car“ si své přízvisko skutečně právem zasloužil.


Snaha některých historiků a politiků prezentovat cara Mikuláše jako mírumilovného a pokorného panovníka je příkladem krajního pokrytectví. Kdo dnes vzpomíná na anglického krále Karla I. nebo na Ludvíka XVI., tyrany, kteří byli svrženi vlastním lidem? Který ze západních politiků lituje poprav Saddáma Husajna, bin Ládina, Ceaušeska a dalších? Hillary Clintonová se dokonce smála, když se dozvěděla o smrti Kaddáfího. Nám také není těchto krutovládců nějak zvlášť líto a car Mikuláš nebyl o moc lepší než oni. Ale kdo si dnes vzpomene na tisíce dětských obětí amerického bombardování Iráku a Afganistánu, nebo na oběti Obamových dronů v Pákistánu? Ne, tyto oběti jsou bezejmenné a naši politici se na ně pokoušejí zapomenout.


Někteří přiznávají, že car Mikuláš byl sice tyran, ale nesouhlasí s jeho popravou. Bohužel ani car Mikuláš se za své vlády nestyděl popravovat celé židovské rodiny. Přihlédněme k soudobým událostem. V čem je poprava jedné panovnické rodiny horší než řízená raketa, která zabije dva povstalce a zároveň 30 civilistů? Trocký navrhoval veřejný soud, který by odhalil všechny zločiny dynastie Romanovců. Ale to v podmínkách občanské války jednoduše nebylo možné. Roku 1918 Bílí rychle postupovali směrem k sídlu, na kterém byl car držen v zajetí. Kdyby se Bílé armádě podařilo osvobodit jediného člena carské rodiny, dodalo by to sílu kontrarevolučním elementům.


Bílá armáda postupovala směrem do vojensky nepříliš významné oblasti, což ohrožovalo životy tisíců špatně vyzbrojených civilistů. Rudá armáda v té době nemohla do oblasti vyslat posily. Tváří v tvář dalšímu masakru Bílých nezbývalo jekatěrinburským bolševikům nic jiného, než popravit carovu rodinu a zachránit se tak před krveprolitím. Zároveň tak odstranili bod, okolo kterého by se mohli shlukovat nepřátelé.


Dnes je nám předkládáno, že svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, při kterém zemřelo zhruba 200 000 civilistů bylo nezbytným zlem, které „zkrátilo válku a zachránilo životy“. Skutečností zůstává, že likvidace dynastie Romanovců demoralizovala Bílé síly, zkrátila občanskou válku a zachránila mnoho životů.


Kapitalisté si tuto skutečnost nechtějí připustit a raději schvalují násilí bohatých proti chudým, utiskovatelů proti utiskovaným. A Ruská revoluce je příkladem, kdy se otroci postavili na odpor a zvítězili. Když Římané porazili Spartakovo povstání, tak podél 200 km dlouhé silnice Via Appia ukřižovali stovky otroků, jako varování pro ostatní.


Oběti kapitalismu jsou bezejmenné a jsou jich miliony. Slovy cara Mikuláše II.: „teror musí být vypleněn terorem“. Bolševici věděli, že mírumilovní války nevyhrávají. Boj chudé většiny za vybudování nového světa je ospravedlnitelný a trvá jen krátkou dobu, zatímco útlak bohatých je zde po staletí. Nevyhledáváme násilí, ale vážíme si práva většiny bránit se proti agresi menšiny.


Alex Grant, kanadská sekce Mezinárodní Marxistické Tendence (IMT)

35 zobrazení